Vysněný palmák

Ten den Betlémské skály slavnostně ztichly, prosty jindy neodbytných turistů a autdůráků. Hlavně k večeru.

On to byl totiž Štědrý večer.

K radosti party, zahřívané skromným ohníčkem – však dřevem nutno šetřit, když kol kolem najdeš jen to provlhlé, které třeba nejdřív u něj usušit – padl čerstvý sníh. Skoro zázrak. Kolik let to už o Vánocích nepamatovali? Těžko říct.

K mírné nelibosti padla i mlha, jejíž závoj šedavým kabátcem pokryl krajinu roklí a pískovcových věží a zakryl výhled na jiskřivou konstelaci Orionu. Škoda.

Drobná souška – ne, živý stromek kvůli kratochvíli lidských svátků ničit netřeba – však pod klenbou převisu viditelná je. Fešácká jako nikdy v době svého vegetačního rozpuku, jablíčka, ořechy, slaměné ale i blýskavé moderní ozdůbky, sem tam lesklý řetěz, ba i pár svíčiček se najde.

Vánoční stromeček… A dárky pod ním, poklidně vyčkávající.

Zvolna namrzajícím mlžným přelivem se jen s námahou probíjí trojice hlasů.

„Tak já sem po večeři. Ten salát byl ale výbornej,“ praví první.

„Kapr snad ne?“ zazní v druhém trochu zklamání.

„Mně teda chutnal,“ uklidňuje třetí.

„Vobojí bylo epesní,“ vzdává štědrovečerní krmi hold Bob, majitel prvního hlasu.

„Kdybyste věděli, jak jsem si dal záležet…“ Jásavý cinkot přetrhne monolog Peteho, aka hlasu číslo dvě, vedví.

„Byl tu Ježíšek!“ raduje se Bady, poslední část trojlístku, uschovávaje drobný zvonek. „Rozdáme si dárky.“

Pochvalné citoslovce plují skrze záři ohně do tmy; čutoru, klobouk i žebradlo noví majitelé vítají s povděkem.

„Zvláštní, že zrovna u nás patří dárkům večer čtyřiadvacátého,“ ujímá se slova Pete.

„Správně by to mělo být pětadvacátého, ten je obecně uznávaný jako den Ježíškova narození.“

„Aha, tak proto si někde dárky rozbalují až ráno po Štědrém večeru,“ chytá se jeho výroku Bady.

„No jistě,“ zní odpověď. „A má to svoji logiku. Jak by mohl Ježíšek přijít před svými narozeninami? Ber to tak, že se vlastně narodí až zítra. U nás předbíháme událostem.“

„Navíc je kravina, že bys dostal ňákej prezent vod novorozeněte,“ usadí ty dva Bob, materialista par excellence.

„Nekaž nám to,“ upírá na něj Pete své prosebné zraky. „Jsou Vánoce. Štědrý večer, který přechází do svaté noci… Čas, kdy se plní přání.“

„Jo, to by bylo fajn, kdyby todle fungovalo,“ dí trpce Bob. „Měl bych takový přání který… No asi se mi těžko někdy splní.“

Rychle si uvědomí, jak nevděčně to v tu chvíli může vypadat.

„Ne, jako to somradlo je fakt super, díky moc…“ Pár okamžiků hledá vhodné oslovení.

„…Ježíšku, vo tom teda žádná…. Jen mám takovou vysněnou věc, kterou ne a ne sehnat… Nebo aspoň za nějaký rozumný love.“

Punk! Přeruší prchavý okamžik zamyšlení korková zátka, opouštějící hrdlo lahve. Bady labužnicky upíjí a butylka míří rovnou za Bobem.

„Jen povídej, parde. Posloucháme.“

Bob znalecky koštuje, hodnotí všemi smysly a pak – prostě to nejde, nemůže si pomoct – si zavdává ještě jednou. Pořádně, taky je to kus chlapa přeci.

„Když já bych strašně rád sehnal ten německej kabát z druhý světový… Palmák. Ale vopravdickej. Žádnou kopii, žádný repro… Prostě originál. Dokonalej maskáč. A úžasnej i zblízka.“

„Myslíš Palmenmuster?“ ptá se Bady, sám nadšenec do válečné historie.

„Úplně správně to je Palmen-Tarnmuster,“ kývne Bob. „Maskovací vzor tvořenej jakoby mrňavejma palmičkama, když se na ně díváš seshora, na jejich koruny… A vopakuje se ten vzor dycky ňák po padesáti cenťákách, tak ho poznáš… Úžasnej, krásnej, dokonalej maskáč.“

Malá odmlka, tak akorát na další hlt, než pošle lahev s mírným – k jeho cti nutno říci, že opravdu hodně mírným – zaváháním za Petem.

„Originál je nekřesťansky drahej, navíc skoro dycky v mizerným stavu. A ty repro verze… Nikdy to není vono, buď blbá látka, nebo vzorek. Prostě pokaždý špatně. Takže asi nereálnej sen, já vim.“

Ušlechtilý mok pozvedá náladu, konverzace se rozjíždí, načež je k radosti všech tří otevřena další lahev.

„Ať si lidi říka… říkají co chtějí, tak r… rum je nejlepší přítel člověka,“ drmolí už trochu Pete chvilku před tím, než se odebere na kutě.

„Jasně, něco jako pes ve flašce,“ přitakává mu Bob.

Pak už toho moc nezazní. Alespoň ne moc toho, co by stálo za zaznamenání.

A už všichni spí. Co spí, přímo chrápou. Jako kdyby někdo pod převisem řezal dříví.  

Čas se přitom neúprosně posouvá. Odtikávají vteřiny, odlamují se minuty a sem tam zakolísá a odpadne celá hodina.

Datum přeskočí a změní se. Noc čtyřiadvacátého přetekla v ráno s číslovkou o jedničku vyšší.

Pětadvacátý prosinec. Den, kdy přišel na svět Ježíš. Tenkrát tedy malý Ježíšek.

Magický okamžik.

Okolnosti, souvislosti a prostorově časové linie se zkříží, propojí a přeskládají realitu trochu jinak. Protože jsme v Betlémských skalách, tak, navzdory geografickému lapsu, z titulu toho jména, vlivem vyřčených slov a sdílených myšlenek otevřou se málo používaná dvířka a z nich vystoupí… On.

Jeho postava zvolna kráčí z mlhy. Nočním tichem, mrazem protkaným, nezazní jediné slovo, ale Bob se přesto zavrtí ve svém spacáku… Zavrtí se, posadí, otevře oči. Nejdřív mžourá jen přes ospalé škvírky, během zlomku vteřiny ale nevěřícně a s hrůzou vytřeští bulvy jako nikdy předtím.

Zmučené, zbité a rozlámané tělo, poseté bezpočtem nezhojených ran se hne směrem k němu. Skrze pohřební roucho neprosakuje krev, ta již přestala téct a všechna zranění byla poté pečlivě omyta, ale přesto přese všechno se Bob rozklepe od hlavy až po paty. Hrůza utrpení, které ten člověk musel přestát dokud ještě byl člověkem, ve chvílích kdy žil a umíral, je přímo hmatatelná.

Bob křičí do noci.

Ze strachu, ale i z lítosti, protože celou svou duší vnímá jak nespravedlivý a krutý osud může někdy být.

Pete s Badym ho najdou s koleny přitaženými k bradě, pevně je objímá rukama a pláče. Je sám. Nikoho jiného široko daleko nevidět.

„Co se děje, kamaráde?“

Bob však uklidňující, starostlivá slova nevnímá. Jeho oči fixují jeden jediný předmět, pečlivě složený a ležící u jeho nohou.

Kabát. Vojenský kabát, očividně postaršího typu, ale dokonale zachovalý. Kabát s maskovacím potiskem zvláštního vzoru… Jako kdyby se shora dívali na palmový háj.

Palmák.

Bob dostal k Vánocům od Ježíška, od toho jediného a pravého, svůj vysněný palmák.

Nezdálo se ale, že by z toho měl velkou radost.

Podobné příspěvky

  • Poslední kus svobody

    Byly toho plné noviny. A nejen noviny.   Dokonce i ve vlaku na ně útočily titulky a hesla ze všech stran. Z nástěnek mezi okny i z informačních obrazovek, které už nějakou dobu patřily k výbavě i té nejposlednější lokálky. NEJVĚTŠÍ KROK V OCHRANĚ PŘÍRODY V DĚJINÁCH NAŠÍ ZEMĚ! psalo se v nich. KONEČNĚ JSME SE ZAŘADILI PO BOK VYSPĚLÝCH STÁTŮ…

  • Večeře s kanibaly

    Klopýtali jsme nerovnou cestou a každou chvíli do sebe naráželi. Naše oči se sice celé ty dvě hodiny pod zataženou noční oblohou usilovně snažily přizpůsobit, ale stejně jsem viděl asi jako kdybych měl na hlavě pytel. „Tma byla tvrdá jako kamení,“ zadeklamoval jsem svoje oblíbené přirovnání. Sice vypůjčené, ale… Proč ho nepoužít, když se hodilo….

  • Zpětný odraz

    Steve odlepil bulvy od čoček dalekohledu a řádně si odplivl. „No je to tak, já vám to říkal. A vy prej né, to se stát nemůže, stačí když vyjedeme ranním vlakem. Houby s voctem. Neopackardovci už si tam lebeděj a pečou buřty. Museli přijet včera.“ Předsunutá jednotka Roverských průzkumníků posmutněla. Řádně označený zábor se nedal přehlédnout….

  •  Vysoké sněhové závěje

    Nakousnutý koláč Měsíce v poslední čtvrti chladně shlížel k zemi a osvětloval zasněženou pláň přiléhající k labyrintu pískovcových skal. Mrazivý vítr, který vyčistil nebe od sebemenšího mráčku, právě přestal vát a nastal klid. Divočáci  ryli pod sněhem a snažili se sehnat něco k snědku, stejně jako srnčí tlupy, odhrabávající namrzlý sníh v naději na pár lístků borůvčí, uchovaných chladem letošní,…

  • Zlaťák číslo osm

    Už když vyskakoval z vagónu, sotva se jeho nohy seznámily s betonem místního perónu, bylo na první dobrou znát, že se někde blízko chystá velká trampská sláva. Zeleně oděných postav s usárnami, telaty i ostatní bagáží tu bylo tolik, že ostatní cestující vyloženě utlačovali. A že to asi někdo z těch ostatních vzal vážně, snad ze strachu z nožů zavěšených…