Kšeftařův poslední potlach

„To je Andula, správně teda Antonov AN-2,“ komentoval Hrouda naše pohledy, upřené do modři nad potlachovou loukou.

„Sice je to trochu retro mašina, ale dodnes ji používají parašutisti.“

„Tak dvouplošníků už moc nelítá,“ souhlasil Zrzek.

Mě ale zaujala spíš ta část o parašutistech. Letadlo se po několikerém obletu louky vyšplhalo o dost výš, než když nás zaujalo prvním přeletem.

„Z jaký vejšky se obvykle skáče?“, obrátil jsem se na Hroudu. Odmalička žil letectvím. Ten to bude vědět.  

„Jak kdy, zhruba tak od půl kilometru do čtyř, většinou. Třeba teď už by to asi šlo.“  

Erkyl s Hedvikou na sebe vrhli mírně rozpačité obličeje.

„Jakože nám sem naskáče banda parašutistů?“, zazněl Hedvičin hlas. Nezdálo se, že by ji ta vidina plnila nadšením.

„Vidím jednoho,“ odvětil Hrouda, cloně si zrak před paprsky odpoledního Slunce svou lopatovitou dlaní. „A asi jich víc nebude.“

Skutečně, na nebi rozkvetl barevný květ padákového vrchlíku – jen jeden, osamělý, větrem nesený přímo k nám. Hukot leteckého motoru se přitom pomalu vytrácel, zatímco stroj mizel kdesi v dáli.

Parašutistův přílet vylákal od přípravy slavnostního ohniště i ostatní členy osady, Britu a Chrápala. Společně jsme ho sledovali, jak doplachtil do středu louky, elegantně došlápl na zem, a ještě v mírném poklusu, kterým zmírňoval rychlost seskoku, zaměnil ochrannou přilbu za kovbojský klobouk.

Klobouk, který jsme všichni znali.

„Ty bláho, to je Kšeftař,“ vydechl jsem nevěřícně. „Po tolika letech…“

Ano, byl to on. Kdysi největší frajer osady. Vždycky všechno uměl jako první, nejlíp ze všech a taky to všem uměl dávat najevo… Trochu tlučhuba, jasně. Ale přesto jsme ho měli rádi. Oheň rozdělával i v mokru křesadlem, jestli někdo zacházel s nožem a sekyrou jako zálesák, tak právě Kšeftař. Jako jediný z nás se vrhl do víru podnikání – proto ta přezdívka. I když právě kšefty mu, kdoví proč, moc nekvetly. Začal se topit v dluzích, najednou toho měl moc a v té době taky přestal s vandrováním. Zmizel z našich životů a my na něj skoro zapomněli.

A teď byl zpátky. Ve velkém stylu, jak bývalo jeho zvykem.

Samozřejmě jsme se mu vrhli vstříc a zasypali ho hromadou všetečných otázek… Až nás musel zklidnit.

„Všechno vám povím, mešůrs, nebojte se. Teď tu ale vidím spoustu práce…“

Měl pravdu, a tak jsme zbytek odpoledne strávili dokončováním přípravy potlachu.  

 Byl to jen takový soukromý malý potlach, na který jsme nikoho již tradičně nezvali, prostě pro nás, určený opravdu jen k potlachání – a to bez ohledu na to, že termín „potlach“ má ve skutečnosti se slovesem „tlachat“ příbuznost jen zdánlivou.

Nicméně, oheň jsme zapálili jak se patří ze čtyř světových stran, zazněla Vlajka, kytary se vklínily do kulisy zvolna usínajícího pozdně jarního večera. Idyla, jakou jsme měli rádi, čas, kdy jsme si tradičně plánovali nadcházející vandry a užívali si, jak moc se na ně těšíme. Teď byl v centru naší pozornosti ovšem Kšeftař.

„Tak víte, že mi to s tím podnikáním moc nešlo,“ vyprávěl, „až jsem si řekl, že takhle to dál nedávám. Potřeboval jsem radu od někoho, kdo v tom umí chodit. A pak jsem se dal dohromady s jedním konzultantem a ten mě naučil, jak změnit myšlení… No a najednou to šlo. Do roka jsem se vyšvihnul tak vysoko, že by mě to dřív ani nenapadlo.“

„Oni o tobě psali v Ekonomických listech,“ plácl se Erkyl přes čelo. „Jakože jsi podnikatelský objev roku…“

„Jo, šlo to,“ odvětil potěšeně Kšeftař. „A přitom je zajímavý, že ten konzultant mi neřekl žádnou novinku. Jenom jsem musel začít správně přemýšlet a hlavně – nepouštět nikdy příležitost – a zní to divně, nakonec je vydělávání spousty peněz jednoduchá věc. Je to jen o vnitřním vyladění.“

Jasně, tohle byl jeho styl. Prostě trochu tlučhuba, jak jsem říkal. A protože začal k mému gustu příliš sklouzávat do klišé, odskočil jsem si a s pohledem na zvolna se rozžínající jiskry hvězd k nim přidal světélko své cigarety.

„Jsou hezký hvězdy,“ kývl jsem na Kšeftaře po návratu. Kdysi ho zajímaly, stejně jako mě.

„Hvězdy…“, promnul si zamyšleně bradu. „To je taky super byznys. Můžeš je lidem prodávat, teda to, že si je pojmenujou. Na tom vyděláš balík.“

„To je přeci nesmysl,“ namítl jsem. „Ty jména se nikdy nemůžou dostat do žádných oficiálních hvězdných map…“  

Krátce se uchechtl.

„Neva. Uděláš si webovky s vlastním katalogem, kde hvězdy pojmenuješ a mapy si taky vytiskneš. Lidi to koupí, a rádi. Včetně těch map.“  

„Tak to by ale koupil jen blbec,“ vmísila se mezi nás Brita.

„Bingo,“ prohlásil vítězně Kšeftař. „Právě na lidský hlouposti se vydělává nejlíp.“

Mě se to moc nelíbilo. Britě očividně taky ne.

„Když to je… Divný.“ Docela diplomaticky to řekla. Já zůstal raději mlčet a vystřídal Zrzka na pozici ohnivce, ať si Kšeftař kafrá s ostatními. Na hrudi se mi usadil takový nezvyklý, tísnivý pocit.

Oheň vesele plápolal, vysílal k nebi snopy jisker. Něco se vypilo, jak jinak – i když ne přespříliš, to nebyl náš styl. Kdo nehrál, nebo nezpíval, bavil se a smál… Čas, kdy jste s těmi, které máte rádi.  Pomalu jsem se uvolňoval, zase bylo fajn. Nebo aspoň skoro.

„Když si uvědomíte, že stačí peníze jen chtít a můžete si je vzít…“ Kšeftař se na pozadí ostatních hlasů nijak neztrácel, spíš naopak.

Proč mi dnes tolik vadí? Chvástal se přeci vždycky.

Jenže Kšeftař jako by toho večera neznal mezí. A jako by zapomněl, že naše potulná rodina se před majetkem nikdy neklaněla… Všimnul jsem si, že se s ním nikdo vlastně nevydržel bavit delší dobu. A tak navazoval řeč náhodně s tím, koho měl vždycky nejblíž. Počáteční euforii ze shledání tak poznenáhlu nahrazovaly rozpaky. Těžko se nám hledala společná témata.  

„Jsem teď četl, že jedna zpěvačka vydražila na internetu svoji duši,“ nadhodil už trochu lízlý Erkyl.

Kšeftař se doslova rozzářil.

„Jo! A to je přesně ono! Nic do toho nedáš, jenom shrábneš chechtáky. Úplně ideální obchod. Geniální!“

„Jen jestli to není pošetilost, prodávat svou duši,“ poznamenal za jeho zády cizí hlas.

Všichni jsme ztuhli. Čas od času k našemu ohni zabloudil někdo z blízké vísky. Když se choval slušně a nepokoušel se třeba opékat si na slavnostním ohni buřty, nevyháněli jsme ho. Klidně jsme se i podělili o vlastní zásoby pitiva a prohodili pár slov… Ale tohle byla trochu jiná návštěva, už na první pohled.

Štíhlá postava v mysliveckém stejnokroji, klobouček se sojčím pírkem, upravené tmavé vousy, na rameni předpisově zlomenou brokovnici lankasterku… A mluvil o duši.

Čert, vytanulo mi na mysli. Opravdu, vypadal tak. Jako by zrovna vystoupil z nějaké pohádky nebo pověsti.

„Dobrý večer,“ pozdravila způsobně Hedvika a my se k ní přidali. Kromě Kšeftaře. Ten si dál vedl tu svou.

„Jaká pošetilost,“ prohlásil suverénně. „Žádná duše neexistuje. A po smrti taky nic není. Ani nějaký další životy, převtělování a tak. My máme jen jednu šanci. Kdo to správně chytí, ten si život pořádně užije. Akorát si musí dávat pozor na zákony. A prodat něco, co není – tomu, kdo to chce – to přeci není nic proti ničemu. Proč dodržovat nějaký pitomý pravidla, když si člověk bez nich může pohodlně žít jako pán?“

Asi to mělo znít sebevědomě, ale jak jsem ho znal, bylo jasné, že znervózněl. Tohle nebyla jeho běžná póza.

Před rokem se topil v dluzích, došlo mi. A teď… Kdo si může jen tak z plezíru zaplatit letadlo, které ho odveze kam chce a k tomu soukromý seskok padákem? Netušil jsem, kolik taková sranda stojí, ale málo to rozhodně nebude.  

Ještě před rokem by si nic takového dovolit nemohl a dnes se o něm píše v Ekonomických listech. Protože mu poradil nějaký úžasný konzultant… Jakže to bývá? Do roka a do dne?

On si pro něj opravdu přišel čert, vyděsil jsem se. Teď se zableskne, začpí síra a oba zmizí. Protože náš starý pard Kšeftař zaprodal svou duši. A ještě tu provokuje…

Myslivec si ho změřil pohledem, pokýval hlavou. Pak obhlédl potlachovou louku.

„Jak myslíte, příteli. No nic, nechám vás vašim úvahám… Vidím, že je tu všechno v pořádku. Oheň máte určitě padesát metrů od lesa, potok je poblíž. Nevidím důvod, proč vás tu nějak omezovat. Dobrou noc vám přeji.“

S těmi slovy se vytratil, zmizel ve tmě.

„No teda,“ uchechtl se Erkyl. „Tohle bylo… hustý.“

Napětí povolilo, náhle se všichni rozesmáli a konverzace se opět rozproudila. Bylo vidět, že ostatní napadlo asi to samé, co mě – a možná i včetně Kšeftaře samotného. Ten se uvolnil až poté, co si zavdal pár doušků rumu z čutory, kterou kdosi nechal kolovat.

Přihodil jsem na oheň několik polen, otevřel šerifský kruh a došel ke studánce pro vodu na čaj. Když jsem se vrátil, ukazoval právě Kšeftař, už slušně podroušený, na Hroudovu jedničkovou usárnu.

„…víš, ony existujou firmy, co ti vyroběj jakoby opotřebovanou látku, ze který si necháš ušít uzdu úplně k nepoznání od pravý, a to by ses divil, jak po tom lidi jdou…“

Přiznal jsem si, že tohle je už na mě opravdu moc. Vytratil jsem se ke svému bydlíku, zabalil se do spacáku a pokusil se všechno zaspat.

Ale ráno mi nebylo o moc lépe. Možná proto, že jsem toho dost vypil. A možná ne. Tenhle potlach prostě nebyl jako ty předchozí.

Kšeftař, překvapivě, byl na nohou jako jeden z prvních. Pořád si kontroloval hodinky a vzhlížel k nebi.

„Co je?“, optal jsem se ho. Ale než jsem dostal odpověď, vše se vyjasnilo. Nad stromy se zjevila malá helikoptéra a začala nasazovat na přistání.

„Byznys, kámo,“ uslyšel jsem i přes hluk rotorů vrtule. „Musím zmizet.“

„Hele,“ zakřičel jsem ještě, když nastupoval do kabiny.

„Co z těch kšeftů, o kterých jsi mluvil, opravdu provozuješ?“

„No, vlastně všechno,“ usmál se na mě. Helikoptéra vzlétla a on byl ten tam.

Než jsme poklidili tábořiště, řeč rozhodně nestála. Co bylo ale zvláštní, ani slovo nepadlo o hlavní hvězdě předešlého večera… A tváře všech pokryl dříve nevídaný, zádumčivý výraz. Nejspíš i tu mou, protože, ač jsem mluvil o čemkoliv, neustále jsem přemítal o tom, čeho jsem byl svědkem… A snažil se zaujmout ke Kšeftařově proměně nějaký pozitivní postoj. Omluvit ho. Pochopit.

Jenže mi to nešlo.

Rok uběhl jako voda a my opět připravovali zázemí pro každoroční jarní potlach. Tentokrát jsme, po mnoha letech, museli změnit místo konání – na naší oblíbené louce totiž pozvolna vyrůstal paďourský rekreační areál… To se holt někdy stává.

Hlavní bylo, že jsme zase spolu. Mezi svými. Jen jeden z nás po roce nedorazil. A ač čas od času někdo upřel zkoumavý pohled k nebi, bylo jasné, že tentokrát se žádný paravýsadek opakovat nebude. Jistě, že nám to bylo líto. Jenže… Kšeftařovi nové potlachoviště nikdo neprozradil, přesto, že jsme si to nedomluvili. I když to nebylo přímo ďáblu, všichni jsme věděli, že ten, kdo zaprodal svou duši, nemá na osadním potlachu co dělat. Jestli to tenkrát u ohně byl jen myslivec, nebo opravdu čert, na tom totiž vlastně vůbec nezáleželo. Pravdu měl nepochybnou – prodávat svou duši je pošetilost. A my se už dávno, při zakládaní osady, rozhodli jít jinou cestou. Škoda, že na to Kšeftař zapomněl.