Tramping je nedílnou součástí mého života stejně jako sci-fi a tak se není co divit, že se tyhle záležitosti poměrně často propojí. Výsledek máte přímo před očima.
Už když vyskakoval z vagónu, sotva se jeho nohy seznámily s betonem místního perónu, bylo na první dobrou znát, že se někde blízko chystá velká trampská sláva. Zeleně oděných postav s usárnami, telaty i ostatní bagáží tu bylo tolik, že ostatní cestující vyloženě utlačovali. A že to asi někdo z těch ostatních vzal vážně, snad ze strachu z nožů zavěšených…
Steve odlepil bulvy od čoček dalekohledu a řádně si odplivl. „No je to tak, já vám to říkal. A vy prej né, to se stát nemůže, stačí když vyjedeme ranním vlakem. Houby s voctem. Neopackardovci už si tam lebeděj a pečou buřty. Museli přijet včera.“ Předsunutá jednotka Roverských průzkumníků posmutněla. Řádně označený zábor se nedal přehlédnout….
Rudolf Kosodřevina, z Boží vůle ochránce netknuté přírody všude kam se jen podíváš, ležel nehnutě v mlází na vrcholku kopce. Jeho mocný triedr s nastavitelným zvětšením propátrával krajinu, rozkládající se pod ním. Neměl dobrou náladu. Svou omšelou Fabii musel odstavit u závory na kraji lesa. Neměl od ní klíč, zapomněl ho doma. A tak musel notnou část cesty…
„Dokud jsme na turistický značce, nic nám nehrozí,“ opakoval Bóďa. Stejně ale věděli, že se blíží chvíle, kdy budou muset značenou cestu opustit. Výroční oheň Trapsavce se musel konat na úředně schváleném tábořišti, to jinak v dnešní době prostě nešlo. Na to ale nevedla žádná turistická stezka. Protože se nacházelo přímo v srdci lesů, normálně tam mastňáci…
Přihasil si to ve chvíli, kdy Frank upil z ešusu. Zadýchaný bůh pomsty, třímající pokutový bloček a odznak… Náhle se vyloupl za kmenem borovice, založil ruce v bok a začal hulákat. Jeho příchod je ovšem nepřekvapil. Cestou pod převis dělal takový brajgl, že se stihli pohádat, jestli se k nim blíží člověk, nebo postřelený divočák. „To snad není…
Přihodil na oheň a natočil k němu dlaně, lehce zkřehlé večerním chladem. Radostně vnímal, jak akumulují teplo, stejně jako zbytek jeho těla – tedy alespoň ta část, kterou byl natočen k vesele tančícím plamenům. Usedl na kládu u ohniště a zasněně se zahleděl k západu – výrazně rudý sluneční kotouč zvolna mizel pod obzorem, už z něj byla viditelná…
Ten den Betlémské skály slavnostně ztichly, prosty jindy neodbytných turistů a autdůráků. Hlavně k večeru. On to byl totiž Štědrý večer. K radosti party, zahřívané skromným ohníčkem – však dřevem nutno šetřit, když kol kolem najdeš jen to provlhlé, které třeba nejdřív u něj usušit – padl čerstvý sníh. Skoro zázrak. Kolik let to už o…
„To je Andula, správně teda Antonov AN-2,“ komentoval Hrouda naše pohledy, upřené do modři nad potlachovou loukou. „Sice je to trochu retro mašina, ale dodnes ji používají parašutisti.“ „Tak dvouplošníků už moc nelítá,“ souhlasil Zrzek. Mě ale zaujala spíš ta část o parašutistech. Letadlo se po několikerém obletu louky vyšplhalo o dost výš, než když…
Klopýtali jsme nerovnou cestou a každou chvíli do sebe naráželi. Naše oči se sice celé ty dvě hodiny pod zataženou noční oblohou usilovně snažily přizpůsobit, ale stejně jsem viděl asi jako kdybych měl na hlavě pytel. „Tma byla tvrdá jako kamení,“ zadeklamoval jsem svoje oblíbené přirovnání. Sice vypůjčené, ale… Proč ho nepoužít, když se hodilo….
Byly toho plné noviny. A nejen noviny. Dokonce i ve vlaku na ně útočily titulky a hesla ze všech stran. Z nástěnek mezi okny i z informačních obrazovek, které už nějakou dobu patřily k výbavě i té nejposlednější lokálky. NEJVĚTŠÍ KROK V OCHRANĚ PŘÍRODY V DĚJINÁCH NAŠÍ ZEMĚ! psalo se v nich. KONEČNĚ JSME SE ZAŘADILI PO BOK VYSPĚLÝCH STÁTŮ…
Slzy zítřka - sbírka sci-fi povídek
