Zlaťák číslo osm

Už když vyskakoval z vagónu, sotva se jeho nohy seznámily s betonem místního perónu, bylo na první dobrou znát, že se někde blízko chystá velká trampská sláva. Zeleně oděných postav s usárnami, telaty i ostatní bagáží tu bylo tolik, že ostatní cestující vyloženě utlačovali. A že to asi někdo z těch ostatních vzal vážně, snad ze strachu z nožů zavěšených na většině opasků trampského národa, postávala u perónu i policejní hlídka. Mírně nervózně, nutno dodat. Však přesila zvolna proudící z útrob přijíždějících vlaků byla přeci jen značná.

Skoro jako kdysi, pomyslel si Soapy při vzpomínce na legendární časy, kdy bývalo trampstvo na nádražích pod dohledem permanentně. Že to byla vzpomínka jen zprostředkovaná, protože on tyhle časy kvůli svému věku zažít nemohl, to ničemu nevadilo.

Kus od nádražky – no jasně, oni tu měli dokonce otevřenou nádražku – postával Candát s cigaretkou a s Tounym, kterému cosi vysvětloval. Mávl na ně, ale nezastavil se na kus řeči, nádražní výčep ho přitahoval silou přímo magickou. Které ho ani na chvíli nenapadlo vzdorovat. Proč taky, když život je krátký a ohnivé vody tolik…

U výčepu klábosili Pavlo a jeho žena Joklís, potomstvo jejich nevidět – buď zůstalo doma, nebo už možná staví bydlíky na tábořišti. Jo, ti jsou v cajku. Do Psavce už nic neposílají a Soapyho povídky berou, tak je s nimi sranda.

Pozval je na Diplomatico, objednal Reservu Exclusiva, ta potěší i chuťové pohárky Joklís, jasná věc.

„Jak to letos vidíš,“ zeptal se Pavlo. „Bude zase hattrick? A odneseš si i Zlaťáka?“

Pokrčil tajemně rameny.

Nemusí všechno vědět hned.

„Kamaráde, tohle přeci není nikdy předem jistý.“

V duchu se ale smál. Protože měl Jesseho.

Když dorazil na sraziště, ulovil ho hned Rafen, ještě než si stačil zapálit čvaňho od cesty. Bylo potřeba probrat některé náležitosti knihy, kterou se spolu chystali vydat. Tedy kterou chtěl vydat Rafen právě jemu, jakožto fenomenálnímu účastníkovi Psavce.  

Naštěstí to netrvalo dlouho.

Šup s celtou na špagát mezi dva stromy, zakolíkovat – a hurá na obhlídku potlachoviště. Čutora se šnapsem v levačce, pravačka svírající žváro obsluhuje plíce lačnící po nikotinu – co víc si přát. Snad jen toho Zlaťáka zase… Ale ten bude, to je přeci daný.

Jak opustil úkryt z plachtoviny, začalo mírně mžít – víc mu ale vadilo, že poblíž vývěsky fotek zaslaných do Stezky, soutěže přidružené k Psavci, narazil na Bébela s Kormoránem. K těm se rozhodně nehrnul. Obzvlášť ke Kormoránovi. Ten o Soapym jednou prohlásil, že je akorát ochlasta a ne spisovatel.

Zrovna Kormorán! Čeho si to teď loknul? V té feldflašce je na sto procent jeho oblíbený kávový tuzemák.

A pak že jsem alkoholik, konejšil se Soapy, vždyť on se taky napije. Nemůžu přece za to, že nechápe můj koníček.

Pro jistotu je obešel velkým obloukem.

Než přišlo vyhlášení Psavce, musel doplnit čutoru z kejmlbegu – díky Pajdovi za ten vynález – a prohodil pár slov s Pati, Venušanem a zahraniční skvadrou z T.O. Polárka.

U slavnostní hranice bylo bez nadsázky opravdu narváno. Tak se mu to líbilo, měl rád, když jeho úspěch sledovaly davy. Užíval si každý okamžik předávacího ceremoniálu – a nejlepší na tom bylo, že on prostě věděl, komu bude patřit to nejdůležitější „umííí.“  

Všechno fotil Touny pro časopis Mozol a kolem se ochomýtala spousta dalších trampských literárních osobností – Kaťka, Vybral, Majky… Nechyběli ani Hmyzáckej nebo Akordeon. Dobrá sestava.

Jesse se opět nemýlil. První dvě místa za prózu v kategorii Starý pardi patřila jemu, Soapymu, stejně jako to nejdůležitější – Zlaťák – už posedmé! Takže opravdu hattrick, jak se u něj stalo již od první účasti v Psavci zvykem.

Trochu škoda bylo, že nadšeného „umíííí“ se nedočkal ode všech. Asi tak třetina po něm místo tradičního pokřiku házela jen opovržlivé pohledy. Ale co, na to byl už zvyklý.

Závistivci. Jen se užírejte.   

 Zrovna si házeli s Akordeonem za triko asi pátý hlt kořalky – přenechal mu ve Starých pardech třetí místo, které jemu samému připadalo zbytečné, tak proč s ním neslavit, žejo – když tu se k němu přitočila víla v maskáčích, která se představila jako redaktorka Vandrácké revue.  

„Hele, Soapy měl bys chvilku na krátké interview?“

„Proč ne,“ přisvědčil.

Měl už dost nakoupeno, ale když jsou kolečka v hlavě řádně promazaná, bývá vcelku žoviální… To mívají čtenáři rozhovorů rádi.

Usadili se na lavičky u vedlejšího ohniště. Redaktorka se rychle prokousala přes úvodní formality a bez obalu načala ty takzvané kontroverzní záležitosti – což ale naštěstí čekal.

„Víš, Soapy, zajímavé je, že každá tvoje práce je razantně odlišná od těch ostatních,“ povídala. „Nejde jen o rozdílné náměty, ale i o styl, jakým jsou napsány.“

„Jako kdyby každou povídku psal někdo úplně jiný. Jak si to vysvětluješ?“

V bohorovném gestu rozhodil paže a usmál se na ni.

„Každý úspěšný autor bývá svým způsobem mimo vnímání běžných lidí… Já si změny stylu užívám, baví mě dokazovat si, že umím psát nejrůznějšími způsoby. Osobně si myslím, že právě to asi stojí za úspěchem, který pak konkrétní dílo potkává. Ta hravost, kterou do textu vkládám…“

Pokývla.

A vytáhla těžší kalibr.

„Sice nerada, ale přesto se musím dotknout i hlasů, které už párkrát zazněly celou psaveckou komunitou. Zdá se, že někteří autoři mají dojem, jako bys zpracoval jejich náměty, a to dokonce přímo v jejich konkrétním stylu a zaslal je do Psavce, kde pak vyhrály. Co ty na to?“

„Kravina,“ opřel se pohodlně o opěradlo lavičky.

„Jistěže jsem tyhle bláboly zaslechl. Jenže všichni, kdo něco takového zmiňovali, byli, jak sami přiznali, ve fázi vymýšlení té konkrétní práce. Neměli napsané ani písmenko z toho, s čím já jsem bodoval. Takovou blbost by přeci mohl říct kdokoliv o komkoliv.“

Zavrtěl zamítavě hlavou.

„V tom můžu vidět jen závist a pokus přihřát si vlastní polívčičku na úkor úspěšné osobnosti.“

„Ale přesto,“ nedala se, „je zvláštní, že až do své první účasti v Psavci jsi nenapsal vůbec nic. Od někoho, kdo dosud nepublikoval, zvláštní skok – obzvlášť, když jsi okamžitě začal v Psavci sbírat ta nejvyšší ocenění…“

Tak teď už ho začínala štvát.

„V tomhle odmítám pokračovat. Buď se ptej na něco jiného, nebo přestávám odpovídat.“

Pochopila. Další otázky už vůbec nebyly útočné a celé interview tak mohlo skončit ve víceméně přátelském duchu.

Stejně mu ale zkazila celý večer. Vlastně ani ne ona sama, ale ti, kdo ji proti němu naočkovali…

Určitě nešlo o její nápad.

Než odvrávoral do spacáku už s nikým nepromluvil, a zatímco statečně likvidoval zásoby svého pitiva, pozoroval nevraživě okolí.

Kdo z vás to byl? Jen jeden osamělý žárlivec, nebo jste se spikli?

Ráno se vyhnul i snídani – za střízliva neměl na ostatní autory náladu už vůbec – bez rozloučení zmizel a ze zádumčivé nálady trochu procitl až ve svém staromládeneckém bytě.

***

Zlaťáka i letošní sborník z Psavce nechal ležet v koutě, až tak moc mu poslední vítězství zhořklo. Radost, kterou doposud pokaždé vnímal, byla ta tam.

Ale já vám ukážu. Zase. Jako vždycky.

Zapnul počítač a nalil si pořádnou sklenici svého oblíbeného gruzíňáku. Originál přímo ze Tbilisi, jak jinak. Tam vědí, co je dobrý.

Byl nejvyšší čas zbastlit příspěvek do dalšího ročníku Psavce, než ho někdo předběhne. A tak spustil Jesseho.

Jo, kamaráde, říkal svému systému umělé inteligence v duchu, kdybys zvládal tu Sportku, vůbec bych se nemusel párat s nějakým Psavcem…

 Jesse se naboural do hlavního serveru Ústavu pro výzkum časových záležitostí a připojil se k místnímu superpočítači.

Vítejte, řediteli, naběhla úvodní hláška a Soapy se uchechtl. Tohle ho vždycky pobavilo.  

 Zahnal vzpomínku na to, jak mu redaktorka naznačovala, že vlastně sám nikdy nic nenapsal. Jasně, technicky vzato pravdu měla.  Ale přesto dokázal to, co nikdo jiný. I když se tím nemohl chlubit, jeho byla jen myšlenka, zbytek práce odvedl Jesse… A navíc, tajemství svých literárních úspěchů zveřejnit nehodlal. Nebyl blázen.

Ubožáci z Časového ústavu používali svůj superpočítač pouze pro hrubé předpovědi vzdálenější budoucnosti, ale to, co Soapyho je nenapadlo… Chyběla jim fantazie. Jistě, třeba loterii taky samozřejmě zkusili. Bezúspěšně, nic nevyhráli. Extrapolace entropické šipky časových kvant nic takového neumožňovala. Literatura byla ale kdovíproč úplně jiné kafe. Přitom šlo o podstatně složitější soubory dat… Nechápal, ale stačilo mu, že si s tím Jesse vždy poradil. Jako geniální literát bude tak Soapy aspoň nesmrtelný, když už nemůže být bohatý.

Koupě té AI byla nejlepší investicí jeho života.

Zatímco Jesse skenoval výstupy superpočítače a vytahoval z nich potřebná data, dopil sklenici a nalil si další. Nálada se mu zlepšovala.  

Text příští vítězné povídky, nositel dalšího Zlaťáka, před ním vyskočil na monitoru.

Schválně, s čím vyhraju tentokrát…  

Nejdřív se spokojeně usmíval, začínalo to dobře, povídka byla řemeslně dokonalá. Jenže potom… Úsměv mu ztuhl na rtech.

To snad ne.

Hlavním hrdinou byl on sám. Některé věci úplně neseděly, ale celková myšlenka vyzněla jasně – a nade všechno správně kopírovala realitu. Zalil ho pocit beznaděje.

Jak na tohle mohl někdo přijít?  

Podíval se na jméno autora – ta mrcha!

Redaktorka Vandrácké revue očividně naplno zapojila svou invenci. Tedy, de facto teprve zapojí, Soapy teď prostřednictvím Jesseho nahlíží přeci do budoucnosti. Psát slečna umí, to musel uznat. Ale bylo to strašně špatně, pro něj i jeho psaveckou kariéru.

Několik hodin se motal od počítače k balkónu, kouřil jednu za druhou a nalil do sebe spoustu koňaku. Horečně přemýšlel.

K ránu na chvíli vypadl proud, zapálil tedy svíci, načež se světla znovu rozsvítila. Sfoukl její plamínek a chvíli zíral, jak teď už zbytečně trůní ve svícnu… Když se rozsvítilo i jemu.

Pod svícnem je tma, říká se.

Rozesmál se.

Pod svícnem je tma, opakoval si pořád dokola, smál se stále víc, zkopíroval text a poslal ho do Psavce.

Nakonec je to geniální nápad, udělat si ze sebe jakoby legraci, a ještě s tím vyhrát. Plagiátor, který opisuje z budoucnosti – příběh tak pitomý, že nikdo neuvěří a podezření vyšumí do ztracena.

Tohle je majstrštych, který všechny srazí do kolen.

Zlaťák číslo osm.