Zpětný odraz

Steve odlepil bulvy od čoček dalekohledu a řádně si odplivl.

„No je to tak, já vám to říkal. A vy prej né, to se stát nemůže, stačí když vyjedeme ranním vlakem. Houby s voctem. Neopackardovci už si tam lebeděj a pečou buřty. Museli přijet včera.“

Předsunutá jednotka Roverských průzkumníků posmutněla. Řádně označený zábor se nedal přehlédnout. Spřátelené Drábské společenství právě přišlo o kus území a nejhorší na tom bylo, že hlídat ho měli oni. Jenže protože se včera na přestupu zdrželi v nádražce, tak… To nebude moc kamarádské setkání, až budou muset Drábským vysvětlovat, proč se jejich, během Všetrampské teritoriální války horko těžko hájené území, už dá navštěvovat jen se svolením Neopackardovců.

„Tak můžem je ještě zkusit z tý rokle vystrnadit,“ nadhodil nesměle Pete. Dočkal se za to ale jen projevů nevole a někdo mu řekl i vole. Na to, aby nepřátele fyzicky vytlačili, jich bylo příliš málo.

„Příští pátek jedeme hned po práci,“ rozhodl Jones, šerif jednotky. „To by v tom byl čert, abysme to tady nepřevzali. Pajda ví, že až sem brdský území prostě zasahovat nemá.“

Jenže ani páteční příjezd jim nepomohl. Z dálky viditelný pramínek kouře napovídal, že Neopackardovci drží pozice. Protože ale tentokrát dorazila i slušná banda z Drábského společenství, tak zkusili vzít údolí ztečí. Marně.

Pytlíky s kýchacím práškem se neujaly a jim, politým ledovou vodou ze skládacích neopackardovských věder, nezbylo než kvapně vyklidit prostor. Někteří si dokonce z bojiště odnesli potupné otisky kanad na sedacích částech těla. Ostuda jako prase.

Ani noční přepad nevyšel, protože nepřátelé postavili na stráž velkou sílu hlídek. A ke všemu kolem campu rozmístili spoustu pastí, podobných těm na mamuty… Ovšem na jejich dnech se neježily zaostřené kůly. Místní osazenstvo je přes den pilně plnilo materiálem patřícím normálně do latríny. Nešťastníci, kteří do nich padli, tak trpěli dvakrát. Poprvé v pastech, podruhé když nebyli vpuštěni do kruhu kolem domovského ohně.

„To není možný,“ mudroval šerif Jones, sám trochu zapáchající. Jeho tedy samozřejmě od ohně nikdo neodehnal. Jen měl kolem sebe více prostoru než ostatní.

V záchvatu zoufalství si v práci domluvil volno a jal se camp sledovat s nadějí na zábor v nestřeženém okamžiku.

Opak se stal pravdou.

Camp byl obsazen z neděle na pondělí, stejně jako v pondělí přes den, v úterý také… Ve středu přibyly nové tváře a ve čtvrtek se osazenstvo prostřídalo. Zcela jasně nastoupila nová směna, která to potáhne až do konce týdne.

Jones to vzdal a prvním vlakem se vrátil zpět do nenáviděné civilizace, věnovat se mrzkému, leč nepostradatelnému výdělku na chléb svůj vezdejší.

Protože v pátek musel vzít noční, na vandr vyrazil až o sobotním dopoledni a spojka u nádraží ho nasměrovala k náhradnímu campu. Bylo jasné, že něco je hodně špatně. Co, to pochopil po příchodu na camp.

Většina kamarádů se tam věnovala snaze očistit sebe a ostatní od nánosů kolomazi a peří, ve kterých je Neopackardovci vyváleli po neúspěšném pokusu o další přepad.

V campu vládla pochmurná, poraženecká nálada. A co nejhorší, Drábští dávali okázale najevo, že nebýt Roverských, mohlo být všechno jinak. To Jonese už doopravdy a s konečnou platností dožralo.

Svolal poradu a všechny své průzkumníky zaúkoloval návrhem řešení, jak s Neopackardovci definitivně zatočit.

Dlouho bylo ticho, rušené jen nervózním potahováním z cigaret v ústech jeho hluboce přemýšlejícího mužstva. Nebylo to jednoduché, však už vyzkoušeli vše, co jim v předchozích potyčkách Všetrampské teritoriální války kdy pomohlo.

Náhle se jeden z mužstva přihlásil. Pete.

„Šéfe, já bych možná vo něčem věděl.“

„Tak to vyklop,“ povzbudil ho šerif. „Jen se nežinýruj.“

„Všichni si tu asi pamatujeme na Šamana, žejo,“ začal Pete. Kol dokola se rozlehlo souhlasné mručení, doprovázené pokyvováním. Šaman byl legendou, která se před časem odebrala do ústraní, studovat na plný úvazek okultní vědy.

„Tak von mi jednou ukazoval takový to z toho Hajty, jak se tomu, no vúdú,“ zašermoval Pete rukama, jak naznačoval něco, co kromě něj nikdo nechápal. Někteří se mu uchechtli. Konkrétně třeba Jack dost nahlas.

„Víte co, táhněte si do paďous, když vás nezajímá dobrá rada,“ urazil se Pete.

„Vono to ale fungovalo, vy ludry.“ Opustil kruh kolem ohně, uvelebil se u svého spacáku a za nespokojeného mrmlání si zapálil dýmku.

Poslední věta ovšem šerifa zaujala. Fungovalo to? Vúdú? To neznělo úplně špatně. Obzvlášť pro někoho, kdo je natolik v úzkých, že stejně jako ten pověstný tonoucí hrábne i po stéblu, aby se zachránil.

„Pověz mi,“ poklepal Peteovi na rameno, „jak víš, že to fungovalo? A chci mít jistotu, žádný výmysly, parde.“

„Šerife, já nikdy nelžu, to bys snad už za ty léta mohl vědět,“ ohradil se Pete a začal šerifovi vyprávět příběh, jak se kdysi se Šamanem vsadili o kartón jindřichohradeckého tuzemáku. Ten první nevěřil, že by Šamanovy kejkle byly něco víc než hry s okolím, obyčejné iluzionistické hříčky. A druhý mu přísahal, že dokáže opak…

„Já ti říkám, šerife, že takovou zácpu jsem nikdy v životě neměl,“ vyprávěl Pete. „Až tenkrát. A nemohlo za to nic jinýho, než pitomej špunt, zaraženej do zadnice tý blbý vúdú panenky. Můžu ti říct jedno – fungovalo to úplně na sto procent. Jak kouzlo, tak i to, že potom úplně odeznělo. Takže jestli chceš s Neopackardovcema zúčtovat, zvládne to Šaman levou zadní.“

V tu chvíli bylo rozhodnuto.

***

Šamanova chatrč nebyla zas tak úplně chatrč, roubená chaloupka s výhledem na Trosky byla zevnitř nejen útulná, ale i docela moderně, a dokonce poměrně luxusně zařízená.

Své bývalé spoluvandrovníky vřele přivítal, pohostil domácími buřty na pivu, domácím chlebem, legendární zrzavou vodou z Kláštera nad Jizerou a jako aperitiv i digestiv se podával jindřichohradecký ušlechtilý mok. Potud vše probíhalo k oboustranné spokojenosti. Pak ovšem došlo na hlavní důvod, proč k němu Jones a Pete zavítali. To Šamana trochu zarazilo.

„Chlapi, já vám nevím,“ prohlásil. „Moc rád bych pomohl, jako fakt že jo. Máte mé naprosté sympatie. Jenomže tyhle magické obřady nejsou úplně bez následků.“ Upřeně se zahleděl Peteovi do očí.

„Já ti tenkrát neřekl nic o zpětném odrazu?“

Pete se zdál být poněkud zaskočen.

„Ne, to vůbec,“ odvětil. „Ani trochu netuším, o čem vlastně mluvíš.“

Šaman moudře pokýval hlavou.

„Oukej, tak já se to pokusím vysvětlit. Víte, ono to s těmi útočnými magickými rituály není zas tak velká sranda, jak se může zdát. Když totiž chcete někomu uškodit – a takové obřady většinou opravdu vedou k zamýšlenému účinku – tak v magii funguje něco, čemu se říká právě zpětný odraz. Úplně zjednodušeně jde prostě o to, že minimálně část toho, co druhému způsobíš, se odrazí zpátky a i když dosáhneš čeho chceš, tak podobná nebo stejná věc pak, třeba i se zpožděním, zasáhne tebe, nebo někoho ze tvého okolí. Nemusí to přijít hned, někdy je tam zpoždění. Ale dojde k tomu, na to se můžeš spolehnout.“

„A to asi není úplně to, po čem byste toužili,“ dodal po prostudování výrazů, které se promítly na tvářích jeho kamarádů. „Nejspíš jsem ti tenkrát neřekl, jaké potíže mě potrefily potom, co jsem zrušil to vúdú kouzlo proti tobě. Nakonec jsem si zkusil jak to, co jsem na tebe seslal, tak i všechno, co následovalo po zrušení kouzla a celkovém uvolnění… Každopádně určitě nemůžeš počítat s tím, že bych na Neopackardovce posílal něco úplně brutálního, co by mohlo uškodit mě nebo mým blízkým.“

„Já nevím, co se tenkrát stalo,“ přiznal Jones, který promluvil místo Petea. „Jenže stejně jsi asi jediný, kdo dokáže něco účinného vymyslet a uskutečnit. Jestli potřebuješ sehnat někoho, kdo na sebe vezme následky – tak pokud nebudou fatální – určitě najdu dobrovolníky, kteří je budou ochotni nést.“

„No jak myslíš,“ odtušil Šaman. „Já tedy něco vymyslím.“

A s těmi slovy je propustil.

***

Zvláštní bylo, že holky se proti svému úkolu vlastně skoro nijak nebouřily. Naopak, zdálo se, že některé z nich se na jeho splnění vyloženě těší.

„Je mi jedno, jak to uděláte,“ říkal jim šerif Jones a na dívčích tvářích se přitom usazoval zvláštní výraz, který mužské osazenstvo Roverských mírně řečeno znervózňoval.

„Ale, prostě a jednoduše, potřebujeme od vás buď přímo biologický materiál, jako jsou třeba vlasy, anebo alespoň osobní předměty těch, ke kterým budete přiděleny, nejlépe pokud k nim mají kladný vztah.“

„Může to být třeba oblečení?“ přihlásila se Izabela, známá pod přezdívkou Divoká laň, načež na ní spočinul vyděšený pohled jejího dlouholetého partnera.

„Jistě, hlavně aby bylo ale co nejosobnější.“

„Jako například trenky?“ optala se další squaw, jejíž mužský protějšek pro změnu zoufale zaúpěl.

„Značka ideál,“ potvrdil její úvahu šerif.

„Takže co, dámy, souhlasíte, zvládnete svůj úkol, žádné námitky?“

Ne, námitky nebyly. Všechny přítomné ženy přijaly svůj úděl a pustily se do splnění výzvy, kterou jim šerif předložil.

***

„Jak rychle to bude fungovat?“ ptal se Jones při pohledu na zhruba tři tucty více či méně povedených hadrových panenek na stole před ním.

„Skoro okamžitě,“ odpověděl mu Šaman. „Já provedu obřad a vy při něm budete namáčet panenky v lektvaru, který jsem připravil. Až obřad skončí, můžete vyrazit na trestnou výpravu. Neopackardovci nebudou klást odpor, uvidíte.“  

„Oukej, jen to spusťme,“ dal šerif pokyn a sám, jako příklad všem ostatním, se postavil k jedné z vúdú panenek. „Podle vůně mi ten lektvar připomíná rum,“ podotkl polohlasně.

„Tohle není vůbec tvoje starost,“ usadil ho Šaman a započal se zaříkáváním.

***

„Neuvěřitelný,“ vychutnával si Jones vítěznou cigaretku. S výrazem Napoleona po vítězném tažení přitom shlížel na Neopackardovce, naskládané na hromadu dole pod kopcem, kam je odvalili – nosit jejich bezvládná těla se totiž nikomu nechtělo. Sem tam se pohnuli, trochu pokašlávali a občas se některý z nich pozvracel.

„Ten Šaman je vážně génius.“

No a pak se slavilo. Jak mezi Roverskými průzkumníky, tak i v rámci Drábského společenství. Jejich camp byl opět jen jejich. A Neopackardovce přes noc někdo pomazal kolomazí a zasypal peřím, aby ochutnali svou vlastní medicínu.

Asi čtrnáct dní nato ujel Jonesovi vlak a tak se – naprosto výjimečně – rozhodl kvůli úspoře času zajet až k okraji lesa u campu autem a nechat ho tam na malém místním parkovišti.

Krátce poté co vyrazil, začal cítit, jak se mu neuvěřitelně zlepšuje nálada. Notoval si známé písničky, poklepával na věnec volantu… Záhy se ho chopila úplná euforie.

Jojo, je to super, jak jsme to s těmi Neopackardovci zvládli…

Bliknutí modrého světla téměř přehlédl. Až zvuk policejní sirény ho upozornil, že by měl zastavit. Uposlechl, ovšem ke krajnici dojížděl tak nějak divně… Klikatě.

„Pane řidiči, vy nám tu překračujete předepsanou rychlost,“ slyšel jakoby z dáli. Chtěl na to něco říct, ale zjistil, že se mu plete jazyk.

Jak to? Co se to s ním děje?

„No tak si hezky dýchneme,“ vnímal ještě, když se mu před očima mihnul náústek alkohol testeru a on si konečně uvědomil, že v puse cítí nezaměnitelnou chuť tuzemáku, ač před jízdou vůbec nic nepil.

Zpětný odraz, mihlo se mu myslí, než v alkoholovém opojení přímo před očima dopravní hlídky usnul. To bude asi ten Šamanův zpětný odraz…

Když začal hlasitě chrápat, jeho tvář ovládl spokojený úsměv. Čert vem řidičák. I tak to všechno stálo za to a šel by do toho znovu.