Legrační masakr

Když věděli, že je od orosených půllitrů dělí už jen pár chvil, šlapalo se jim hned lépe.

A bylo jedno, že mají v nohách slušný ranec kilometrů a že už zase supí do kopce… Protože tenhle kopec byl poslední. Potom už budou na hřebeni, kde je čeká víceméně rovina a na spací flek pak už půjdou jen z kopce. No a předtím samozřejmě posezení u piva před rozhlednou. Trocha relaxu po výšlapu, pak ještě kousek už asi nočním lesem a zasloužený odpočinek pod hvězdnou oblohou…

Na tu se Michal těšil ze všeho nejvíc – a pevně doufal, že mraky, které se pomalu začínaly kupit na obzoru, neznamenají změnu počasí.

„Z toho mráčku pršet nebude,“ utrousil polohlasně, ale jak se ukázalo, dost hlasitě na to, aby mu bylo rozumět.

„Nestraš,“ zafuněl vedle něj Zdeněk. „Zapomněl jsem si vzít celtu…“

Náznak převisu na jejich oblíbeném místě sám o sobě před deštěm moc nechránil. O jednu celtu méně tak znamenalo zásah do osobního prostoru.

Pokrčil rameny. „A co s tím asi naděláme. Podle předpovědi by mělo pršet až zejtra, tak tomu zkusíme věřit.“

Po úzké horské silnici, vinoucí se lesem vyšli až k rozhledně, kde už na ně čekal Tomáš, kterého hnala žízeň ze všech nejsilněji. A že nebyl sobec, nebylo přes ním na stole jedno pivo, ale hned tři.

***

Z oblohy poseté hvězdami nakonec nebylo nic. Mraky, které Michal odpoledne pozoroval jen na západním obzoru, se postupně rozlezly po celé obloze. Mlha začala zahalovat hřeben ještě, než se setmělo a cesta na flek potom, už za úplné tmy a v něčem, co by se snad opravdu dalo krájet, dostala docela dobrodružný nádech. Obzvlášť když si Tomáš hned na začátku málem vyvrtnul kotník a pak pro jistotu dvakrát zabloudili.

Teď Tomáš pomalu usínal ve svém spacáku vedle drobného uhasínajícího ohýnku. Zdeněk spal už dávno a jen Michal mžoural do mlhavé noci. Celty nakonec nepoužili, po celodenní štrece je dohnala únava, a tak jen narychlo uvařili čaj a zalehli.

Teď jen tak ležel, nasával vůni nočních hor a přehrával si v hlavě události celého dne. Až na tu oblohu zatím všechno fajn. Perfektní dobití baterek, konečně se dostal zase jednou mimo město. I bez hvězd to bylo super. Ale těšil se na ně, to zase ano. Škoda.

„Stejně je to jméno rozhledny divný,“ utrousil Tomáš malátně do ticha odpočívajících hor. „Nechápu, jak by mohla bejt na kopci nějaká studna. To je přece blbost“.

„Ona se nejspíš jmenuje podle tý vesnice pod hřebenem,“ zauvažoval Michal. „A navíc tam klidně mohl bejt kdysi nějakej pramen. Ta studánka, kde jsme brali vodu na čaj, byla přece taky docela vysoko ve svahu.“

Chvíli čekal na odpověď, ale Tomáš začal náhle ostře chrápat. Konec diskuze, pochopil.

Ve chvíli, kdy už se začínal hrabat ze spacáku, že zadupe poslední žhavé uhlíky a také půjde spát, ho něco zaujalo. Koutkem oka jako by zahlédl nějaký zvlněný obrys na mlžném pozadí – podíval se tím směrem, ale nic tam nebylo. Vlastně trochu ano…

S vytřeštěnýma očima zíral, jak se přímo nad ním zhmotňuje doutníkový stín, stále zřetelnější a tmavší. Náhle bylo patrné, že to má vlastně jiný, složitější tvar, doutníkové těleso zřetelně přetínaly minimálně dva další páry stínů, podobných křídlům. Do toho se přidal sílící svištivý zvuk – ta věc se k němu shora přibližovala. Ne přímo k němu, mířilo to trochu vlevo od něj, ale to ho v tu chvíli moc neuklidňovalo.

Vzduchem najednou zahřměly motory snad desítky helikoptér. Takový hluk slyšel Michal jedině při hromadné show na leteckém dni. Reflexivně si zakryl si uši dlaněmi s pocitem, že za chvíli asi úplně ohluchne.

Věc na nebi se zastavila, pod jejím trupem probliklo krátce světlo a vylouplo ze tmy jakýsi symbol a několik znaků na jejím plášti. Trvalo to jen mžik oka, pak se celý objekt jakoby vzepjal, poskočil nad něj a za něj, přímo proti horskému hřebeni – přerazil několik stromů a pokračoval kamsi do mléčné tmy. Už mohl dát ruce z uší – helikoptéry, alespoň podle hluku soudě, ho následovaly.

A potom – ještě, než třesoucími se prsty vydoloval z krabičky cigaretu – ta věc dopadla někde nedaleko na zem. Temné zadunění, země se otřásla. Dál už nic. I hluk helikoptér zeslábl a pak utichl nadobro.

Ale to už nervózně pokuřoval a přerývaně vysvětloval těm dvěma, které celý ten rambajz samozřejmě probudil, co se stalo.

Usnul, až když se rozednívalo – a i to mohl přičíst spíše notné porci tuzemáku, kterou ho Zdeněk s Tomášem napojili, aby se uklidnil. Sami ulehli jako nic, on to měl ale přeci jen trochu těžší.

***

Ranní počasí trochu předběhlo předpověď, nejdříve začalo drobně mrholit a pak mrholení zesílilo v malými, ale přesto nepříjemnými kapkami dopadající déšť.  Celty se dočkaly použití a zakrývaly teď celý prostor pod převisem. Nikomu se nechtělo shánět po lese dřevo, které beztak bylo už všechno provlhlé a navíc, představa dýmu z ohně ve stísněném prostoru mezi skalní stěnou a celtami, taky nebyla zrovna dvakrát lákavá.

Michal proto vyhrabal z telete skládací vařič, hodil na něj pár tablet tuhého lihu a narychlo uklohnil vajíčka se slaninou a čaj. Akorát mu na to vystačil zbytek vody od studánky, kterou včera v noci horko těžko hledali v neustále houstnoucí mlze. Právě kvůli ní poprvé zabloudili, podruhé k tomu došlo, když se pak pohádali, kterou cestou bude nejlepší se vydat zpátky.

„To tele je stejně pěkný,“ podotkl s mírně závistivým výrazem ve tváři Zdeněk. „Jenom nechápu, jak do něj všechno v pohodě zabalíš.“

„Jestli sis všimnul, tak já dost věcí věším na něj,“ pokrčil rameny Michal. „A ještě s sebou tahám žracák. To tobě se všechno vejde dovnitř do báglu, to taky není k zahození.“

„Jenomže ty seš na první pohled tremp a já turista,“ kopl zlehka Zdeněk do svého expedičního batohu. „Jako jo, je to pohodlný, ale styl to moc nemá.“

„Tramping je stav duše, volové,“ rozčísl jejich debatu Tomáš a usrkl horkého čaje. „Na báglu nezáleží. Kdyby se mi doma neválela usárna po tátovi, tak bych měl batoh stejnej jako Zdeněk a bylo by mi to úplně jedno.“

K tomu už nebylo co dodat.

Jejich hovor se pak samozřejmě stočil k noční události.

„Škoda, žes to nevyfotil,“ plísnil Michala Tomáš. „Všichni s sebou furt taháme mobily a když na to přijde, tak jsou nám stejně k ničemu. Žijeme v divný době…“

„Hele, třeba se tom někde píše,“ napadlo Michala až v tuto chvíli a sáhl po svém telefonu. „Taková věc by už mohla být ve zprávách přeci!“

Jenže se nic nedozvěděl. „Nemám signál,“ prohlásil zklamaně. „Přitom tady vždycky bejval, pamatujete, jak jsme si zakázali čumět na internet, když jsme v lese… Ale teď to nějak nejede.“

Zbytek trojice na tom byl úplně stejně. Veškeré mobilní spojení bylo nedostupné, jak data, tak i hlasové služby. Ani SMS si navzájem neposlali, zkoušeli to. Sice do přírody utíkali vesměs právě proto, aby se odstřihli od civilizace, ale zrovna v téhle situaci z toho úplně nadšení nebyli.

„Tak nic, no,“ prohlásil Zdeněk. „Ani nemůžeš zavolat do televize, žes viděl spadnout UFO a bejt slavnej. Takhle tě někdo předběhne a slízne za tebe akorát smetanu. Ale stejně je to divný, myslel jsem si, že ten vysílač u rozhledny je právě některýho mobilního operátora. Ono teda se všechno může rozbít, to je zase fakt, žejo…“

„UFO to určitě nebylo,“ zavrtěl hlavou Michal. „To, co jsem viděl, vyrobili lidi. Byly na tom nějaký čísla a asi i písmena. Myslím, že jsem zahlídnul šestku, trojku a pak snad háčko nebo áčko… Tím už si nejsem moc jistej.“

„Stejně si myslím, že by stálo za to tu věc najít. Tvrdils, že to muselo spadnout někde blízko. A nás dva ten otřes přece probudil, takže to asi opravdu nebude daleko.“ Zdeněk se ze sedu přizvedl na kolena a začal pomalu sbírat a balit své věci. „Pojďte, tu věc chci vidět.“

„A co ty helikoptéry?“ napadlo Michala. „První určitě nebudeme. A navíc, tohle zavání nějakou vojenskou akcí. Z toho nemám vůbec dobrej pocit. Možná by bylo lepší odsud teď prostě zmizet.“

Když se nad tím zamysleli, tak mu nakonec dali za pravdu. Posbírali svých pár švestek, celty si přehodili přes sebe jako ochranu proti dešti – jen Zdeněk přetáhl přes svůj batoh integrovanou pláštěnku a navlékl se do vinylového ponča.

Když už vystoupali téměř k cestě vedoucí po hřebeni, Tomáš se náhle zastavil. „Slyšeli jste to?“

„Ne, co?“ zeptal se cestou do svahu mírně udýchaný Zdeněk. Michal zbystřil. Protože to také zaslechl. A teď, když vedle sebe tolik nefuněli, to rozeznal naprosto zřetelně. Byl to střelba.

V nepříliš velké vzdálenosti někdo o sto šest pálil z automatické zbraně. A nebyl sám, střelců muselo být více. Ostrý štěkot kratších i delších dávek se navzájem překrýval a spojoval, pak na chvíli ustal.

„Ty vole, co to…“ Michalova slova přervala náhlá exploze, která zaduněla lesem, tlaková vlna prosvištěla podrostem, rozhoupala koruny stromů a uštědřila jim krátkou, ale intenzivní sprchu.

„Hele, já to už fakt hledat nechci,“ prohlásil rezolutně Michal. Výbuch, nebo co to bylo, se odehrál zhruba směrem, kam v noci viděl spadnout tu věc. Stejným směrem se i střílelo – a na tom, že jít naproti někomu, kdo kolem sebe střílí z automatické zbraně a vyhazuje věci do povětří, je blbost, se shodli velmi rychle. Vyrazili tedy opačným směrem – k rozhledně, před kterou včera statečně nasávali.

***

Nešli po cestě. Úvaha byla jednoduchá a logická – jestli se tu někde střílí, bude lepší nebýt viděni. Obzvlášť, když mají na sobě všichni maskáče a na první pohled vypadají jako vojáci. Rozhodně nestáli o to, aby je někdo omylem poslal na věčnost.

Nešlo se jim moc lehce, terén byl dost nerovný, rozmoklá půda jim podkluzovala pod nohama a museli se vyhýbat roztroušeným skaliskům, která čas od času namáhavě obcházeli. Sem tam opět zaslechli střelbu i výbuchy, a to jim na klidu nepřidávalo. Vůbec netušili, co se děje, mobilní telefony byly stále bez signálu. A k tomu lezavá zima a déšť… Náladu měli hluboko pod bodem mrazu.

„Už jsme u rozhledny,“ spíš zašeptal, než řekl Michal. Opatrně vystoupili z lesa.

Déšť v tu chvíli ustal.

Na první pohled se zdálo, že zde je všechno v pořádku – dvě nebo tři zaparkovaná auta poblíž rozhledny, nikde nikdo.

Nikde nikdo? V neděli, krátce po poledni? Touto dobou tu přeci bývaly davy turistů. A teď nevidí ani živáčka. Počkat, co to támhle…

Těl si všimli, až když k nim došli. Čtyři nebo pět nehybných lidí v okolí stolů restaurační předzahrádky. Leželi tam, kde je zastihla smrt, zkroucení v nepřirozených polohách. Očividně je někdo postřílel – a udělal to pečlivě, kromě zakrvácených děr po střelách v jejich trupech ještě každému uštědřil ránu do hlavy. Pro jistotu. Tady neměl nikdo přežít, byla to promyšlená likvidační akce.

Nejhorší na tom bylo, že to nebyli jen dospělí, ale i děti. A ty na tom byly ze všech nejhůře. Střelná poranění snad ani neměly – zato byly hrůzným způsobem znetvořeny nožem, mačetou, nebo něčím podobným…

Zdeněk klesl na kolena a začal zvracet. Michal, spíš omylem, vzal do ruky potištěný list papíru, jeden z mnoha, které se válely všude kolem. Bylo to bůhvíproč anglicky.

„…a abyste si vy, nevěřící psi nemysleli, že jste někde v bezpečí, zaútočili jsme právě zde. Nejen ve velkých městech, nejen v obchodních centrech nebo na letištích, my vás budeme zabíjet kdekoliv. Ve městech, vesnicích, na samotách, kdekoliv ve vašich domovech. Nikde se neschováte! Nikde nenajdete klid…“ Text dále pokračoval, ale neměl sílu to všechno číst. Nicméně na konci stálo velkými písmeny jednoznačné „Alláhu Akbar!“ Zahodil ten cár papíru a měl co dělat, aby s z toho pocitu, který ho ovládl, taky nepozvracel. Teroristi… A tady!

„Bože proč,“ zazněl vedle něj přerývaný povzdech.

Nebyl to nikdo z jeho kamarádů. Starší muž, něco mezi padesátkou a šedesátkou, jediný, který z neznámého důvodu neměl prostřelenou hlavu.

Třeštil na Michala nevěřícně oči za rozbitými brýlemi, po tváři mu stékala krev a pevně si oběma rukama držel hrozivou ránu v břišní krajině. Snad proto byl naživu, protože ještě nestačil vykrvácet.

„Co se tady stalo?“ vyhrkl na něj Michal bez rozmyslu. „Mluv!“

Nezdálo se, že by ho zraněný nějak ostře vnímal. Ale přesto ze sebe pár slov vypravil.

„Zabili všechny… Panebože, co ty děti… A oni…“ Zachrčel, z úst se mu vyřinul proud krve a rozkašlal se. „Smáli se… Pořád se smáli… A řezali a stříleli…“

Pak už ztichl nadobro. Byl konec.

Michal se nevěřícně rozhlížel kolem. Takový masakr… Jak se tím může někdo bavit? Smát se tomu? Jak může vůbec někomu taková hrůza připadat legrační? To přeci nemůže být člověk…

Tomáš, který na tom z nich byl v tu chvíli asi nejlépe, se rozběhl ke dveřím restaurace, umístěných hned vedle věže rozhledny.

„Telefon! Určitě tam bude pevná linka!“

Šance na záchranu, uvědomili si i ti dva zbylí a nejistým, potácivým krokem se vydali za ním.

***

Na to, jaký to byl průser, se všechno vyvíjelo překvapivě dobře… Tedy vzhledem k okolnostem. To, že se vymkl kontrole speciální autonomní dron, řízený experimentální verzí umělé inteligence, by samo o sobě stačilo na pořádný problém, i kdyby se nepředvídatelně neproháněl členskými státy Aliance. Na jednu stranu o něm sice nikdo nevěděl, protože byl vybaven stejně experimentálním maskovacím systémem, díky kterému byl v podstatě opravdu neviditelný – a to nejen pro radary a podobné hračky. Ale na druhou stranu nikdo nevěděl, kdy i ten se vymkne kontrole. Což se v konečné fázi stalo.

Palubní systém dronu zkolaboval ve chvíli, kdy míjel horský hřeben v poměrně málo osídlené oblasti. V okolí dopadu byla hustá mlha – a navíc k němu došlo v noci ze soboty na neděli, zhruba v půl třetí ráno. Pravděpodobný počet svědků události mohl být při nejhorším kolem dvou desítek.

Míra priority utajení byla Plukovníkovi známa. A stejně si uvědomoval i svou důležitost. Nebylo normální, aby v podobné akci velel někdo v jeho hodnosti. To ho napadlo vícekrát během bláznivého letu za pomateným dronem, kterého se musel zúčastnit spolu s asanačním komandem. Jenže tady nemohl velet nikdo méně důležitý. O Objektu 63-A se prostě nesměl dozvědět nikdo, ani z členských států Aliance. Za absolutně žádnou cenu.

Teď se mohl cítit už vlastně spokojeně. Dron byl naložen v civilně vyhlížejícím kamiónu a opouštěl právě oblast. V té ještě stále vládla hustá mlha, nejlepší počasí pro jeho misi. Sice už byla skoro jedna hodina po poledni, ale vše zvládli na jedničku – všichni, kdo by mohli spatřit dron v době výpadku maskovacího zařízení, už prostě nebyli. O to se postarala Ahmedova skupina, vyslaná do všech rizikových obydlí. Z dálky samozřejmě jištěná snajpry s termovizí, protože její efektivita nebyla úplně stoprocentní. Její hlavní role byla ostatně trochu jinde.

Oblast byla zajištěna během hodiny po dopadu, protože se svými helikoptérami s prioritním povolením pro všechny státy Aliance byli v posledních chvílích dronu přímo za ocasem. Do deseti minut v širokém okolí vyrušili mobilní signál a GPS. Podle předem připraveného scénáře proběhlo kontaktování místních bezpečnostních složek – oficiálně nastal teroristický útok v dané oblasti a speciální složky Aliance už vše řeší. Místní policie a armáda skočily na špek a pomohly uzavřít oblast.

Všechny budovy v oblasti vyčištěny, četl Plukovník zprávy svých operativců. Výborně. Zbytek oblasti je krytý lesem. Z něj se mohla dívat maximálně zvěř. A o tu se nemusí starat.

Teď už zbývá jen nechat Ahmedovce vyhodit do povětří několik stavení a tu rozhlednu, které mu bylo trochu líto, ale co… Nebude kvůli ní riskovat svou rentu. Navíc to pomůže na efekt. Ahmedovu skupinu samozřejmě zlikvidují a získají jako bonus titul těch, kdo pomstili oběti terorismu. Odvedou pozornost stranou, se stoprocentní účinností. A Objekt 63-A se bezpečně dostane, kam má. Že přitom zařve pár civilistů, to bylo úplně podružné. Prostě byli v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. To se holt stává.

***

Telefon byl hluchý. Mohlo nás to napadnout, pomyslel si Michal. Ten, kdo si tu na všem dal tolik záležet, nemohl být tak hloupý, aby jednoduše nepřestřihl kabel telefonní linky. Když navíc dokázal odrušit i mobilní signál. Teď už to bylo naprosto jasné, všechno to dohromady souviselo. Ale jakou roli v tom celém hrála ta věc, co v noci spadla z nebe? Co to…

„Musíme pryč,“ přerušil jeho myšlenkové pochody Tomáš. „Půjdeme zase lesem, pomalu a opatrně. Podle všeho jsme přežili jen proto, že o nás nikdo neviděl. Musíme dostat dolů mezi lidi, tam snad budeme v bezpečí.“

Než došli ke dveřím, ozvala se znovu střelba. Tentokrát ale opravdu blízko. Teď už to nebyly žádné dlouhé dávky v automatickém režimu – celkem zaznělo jen něco kolem dvaceti, pětadvaceti výstřelů a pak se rozlehlo téměř nesnesitelné ticho.

Nejistě se zastavili, kam teď? Bude lepší zůstat uvnitř, nebo mají riskovat, vyběhnout ven a snažit se lesem prodrat dolů pod hřeben?

Nemohli tušit, že zaslechli ozvěny likvidace posledního zbytku Ahmedovy skupiny, která se vracela po vyčištění nejbližšího okolí rozhledny zpět.

Plukovníkovo asanační komando střílelo přesně a efektivně, velmi rychle bylo po všem. Ahmedovci splnili svůj úkol, teď měli vyšší cenu mrtví, než živí. Ale ještě před svou smrtí stihli rozmístit nálože na rozhledně a v přilehlé restauraci. To byla pomyslná třešnička na dortu Plukovníkova plánu. Daleko viditelný odstřel rozhledny nenechá nikoho na pochybách, co se tady stalo. Civilní média budou mít na dlouho o čem psát a mluvit a skutečný problém se na veřejnost nikdy nedostane.

„Spusťte to,“ kývl plukovník.

Několik ohlušujících explozí zadunělo nad hřebenem. Skoro půl druhého století stará kamenná stavba se nejdříve naklonila a pak se v oblacích neprůhledného prachu zhroutila k zemi, aby pod sebou pohřbila vše, co se nacházelo pod ní. Během pár okamžiků už místo ní existovala jen hromada sutin, bez jediné známky jakéhokoliv života.

Když se rozptýlila mohutná ozvěna výbuchu, hustě se rozpršelo. Milosrdný déšť započal svou práci a pohraniční se hory zahalily do vlhké clony, smývající veškeré utrpení z jejich nádherné scenérie.