Z bláta do louže

„Tak z toho by jeden zvracel,“ odvrátil šerif oči od displeje mobilního telefonu.

„Je to čím dál horší,“ podotkl Irčan, i když neměl chuť zhoršovat už tak pokleslou náladu v boudě panující. „Všichni jsme si mysleli, že je to jen takovej výstřelek, co brzy odezní. Ale ono ani náhodou. Kempů je v tý aplikaci pořád víc a víc.“

„Jenže co s tím chceš udělat,“ utrousil Barry. „Řezinu nepředěláš. Je to prostě magor. Dokonce je tak blbej, že popírá klimatický změny. A to si hraje na vědce. Jeho pojetí ochrany přírody z něj nevytlučeš.“

„Což bych docela rád zkusil,“ zavrčel šerif pomstychtivě. „Aspoň by mi to zlepšilo náladu.“

„Já bych si z toho nedělal hlavu,“ zhoupl se Barry na židli. „Nám to připadá jako velkej problém. Jenomže ve skutečnosti Řezinu zná a poslouchá jenom hrstka lidí. Je to bezvýznamná nicka, o který skoro nikdo neví… Řve jen v rámci svojí omezený sociální bubliny, do který okrajově vidíme i my, ale veřejnosti je úplně u zadku. Mimochodem, ochranářům, který ho u sebe sami nechtějí, těm taky. O to víc řve, protože mu vadí, že si s ním nikdo nechce hrát… To je všechno.“

 „Já bych každopádně nerad, kdyby ta aplikace ukazovala souřadnice našich oblíbených fleků… Nebo dokonce týhle boudy,“ povzdychl si šerif.

Dřevo v kamnech zapraskalo, příjemné teplo linoucí se místností je zvolna uklidňovalo a tak se toho zimního večera bavili už jen o příjemnějších záležitostech.

***

Oteplilo se a vyrazili na jeden z tradičních časně jarních vandrů. Jakmile ale dorazili téměř na místo svého putování, zůstali zírat jako zkoprnělí.

Za normálních okolností byl Šumák, drobný plácek s ohništěm, dvojicí laviček a závětřím s plachtou, v podstatě neviditelný. A to i když tam plápolal oheň a byl pozorován z vyvýšeniny, na které se momentálně nacházeli. Býval totiž krytý zhusta rostoucími smrčky… Kdysi.

Teď už ne.

Zrakům odkryté údolíčko, ve kterém se Šumák nacházel, zaplňovaly pestrobarevně oděné postavy. Někteří si stavěli stany, z nichž ani jeden nectil zelený, nebo alespoň tmavší odstín; místo jednoho ohníčku se jich na omezeném prostoru tísnilo hned několik, četné plynové vařiče v to nepočítaje. Šum větru ve větvích nahradilo hulákání, doplněné reprodukovanou hudbou.

„Co to, kur…“ Šerif se včas zarazil a větu nedokončil.

Irčan vytáhl mobil a nahlédl do nenáviděné aplikace, kterou si ponechával nainstalovanou v rámci hesla „poznej svého nepřítele.“

„Nojo, je to tady.“

„Řezina,“ procedil šerif nenávistně mezi zuby.

Tady přespávat nebudou… Patrně už nikdy.

Takže zase seděli v osadní boudě. Zatímco Irčan zatápěl a šerif pokrajoval chleba, cibuli a kus špeku, Barry se hrabal v truhličce, skrývající osadní cancák, pár knih o lesní moudrosti, nějakou tu kovbojku a další důležité spisy.

„Stejně nechápu, co Řezinu tolik žene proti trampům,“ zamýšlel se Irčan.

„Nejspíš mu někdo z nás přebral děvče,“ napadlo šerifa.

Irčan zavrtěl hlavou. „V jeho případě bych to hádal spíš na chlapce.“

„A, vida,“ zahlásil Barry, „já si říkal, že jsem to tu nechával.“

S těmi slovy položil na stůl knížečku v koženém obalu, označeném nápisem „Claviculae Salomonis“.

„Kamarádi, pomocí týhle knížky můžeme Řezinu naprosto zlikvidovat.“

„Jak to myslíš?“ zajímal se šerif.

„Úplně jednoduše. Tohle je kabalistický spis, podle něj můžeme udělat obřad, kterej s ním prostě zatočí.“

„Jakože zdechne?“ optal se šerif s drobnou jiskřičkou naděje, dlící v jeho pohledu.

„To zas ne,“ mávl rukou Barry. „Tak moc bych to nepřeháněl. Pak bychom si zahrávali s dost nepříjemnými démony… A to chce cvik a praxi. Přece nechceme dopadnout jako Faust, žejo. Toho ten jeho Mefisto docela převezl…“

„Můžeme třeba zkusit změnit jeho přesvědčení, čemu věří a tak?“ napadlo Irčana.

Barry se zamyslel. „Ale asi jo. To by mohla být schůdná cesta.“

***

Bylo časné ráno, vlastně spíš noc… středa šestého května, něco před třetí hodinou ranní. Temným lesem se táhla trojice postav v bělavých hábitech. Kdyby je někdo potkal, jistě by se vyděsil a možná i na místě strachy zcepeněl… Naštěstí k ničemu takovému nedošlo.

Náhle jedna z postav zakopla a dosti nevybíravě zasakrovala.

„Dávej pozor, Irčane,“ proletělo tmavým povětřím od druhé tajemné figury. „A neruš. Musíme svou mysl soustředit na naše magické dílo.“

„Kdyby to aspoň nebylo v takovouhle nekřesťanskou hodinu,“ zaúpěl v hábitu navlečený Irčan, neboť to skutečně byl on – a další dva tím pádem již netřeba představovat.

Barry protočil panenky, ale v předjitřní temnotě si toho nikdo nevšiml.  

„Prostě to jinak nejde. Budeme vzývat duchy Merkurovy, kteří pomáhají vítězit v bitvách a mění podstatu věcí – a to právě potřebujeme; šestka je Merkurovo číslo a středa jeho den. Třetí hodina je pro dnešek vypočtena jako hodina, které Merkur vládne…“  

„Hele a fakt to nešlo udělat ve dne?“ Napadlo Irčana.

„Šlo,“ přiznal Barry. „Ale v noci mi to přišlo lepší. Takový mystičtější.“

„Ach jo,“ zaúpěl Irčan a Barry by se klidně vsadil, že něco podobného zaslechl i ze šerifova směru.

Brzy dorazili k převisu, ukrývajícímu předem připravený oltář a postavili na něj magické zrcadlo, popsané jmény Jehovah, Mitraton, Elohim a Adonai.

„Doufám, že bude fungovat,“ utrousil ustaraně Barry. Zmiňovaná jména totiž měla být psána krví bílého holuba, jenže – kdo by měl to srdce zavraždit nebohého holoubka? A tak prostě použili krev, kterou získali na jatkách.

„A taky doufám, že jste dodrželi ten půst, jak ohledně jídla a alkoholu, tak i sexuální,“ obrátil se na své společníky.

„Devět dní jste se neměli dotknout masa a…“

„Hele, přímo o alkoholu jako takovým přece nebyla řeč,“ namítl Irčan. „V Klavikulích se píše výslovně o víně. A to ti můžu odpřisáhnout, že konkrétně vína jsem já neměl ani kapku.“

Teď pro změnu zaúpěl Barry. „Cos na tom nepochopil? Vždyť přeci…“

„To já neměl alkoholu ani kapku. A sex vlastně taky ne,“ pochlubil se šerif.

Barry zaúpěl podruhé.

„Jak vlastně taky ne?“

„No, já rozhodně pochybuju, že by se dalo pokládat za sex, když…“

„Ne, nechci to slyšet!“ Uťal jeho slova Barry.

„Jestli se nám ten obřad nějak zvrtne, nebo se prostě nepovede, nesete za to odpovědnost vy. Už to zrcadlo je jinak. A teď ještě tohle. Sakra, konec keců, už budou tři hodiny. Jdeme na věc.“

Provedli potřebné přípravy, vstoupili do trojitého magického kruhu a lesní temnotou se začalo ozývat zaklínání:

„Conjuro et confirmo super vos, Angeli fortes, sancti et potentes…“

Obřad se obešel bez čehokoliv dramatického. Vše provedli podle návodu, vyslovili své přání… Nic zvláštního se nestalo. To je trochu rozmrzelo.

„Škoda, asi jsme to fakt nevychytali,“ podotkl Barry, když mířili do útočiště své boudy aby dospali čas, o který se v noci připravili.

***

Nastalo léto, prozatím tedy jeho nesmělý začátek, který přinesl jasnější oblohu a teplejší noci, jako stvořené ke spaní pod širákem. A přinesl také tradiční potlach, který nebylo možno bojkotovat. Tradice je tradice.

Na potlachovišti se zvolna scházeli a zalamovali palce dobří známí stejně jako ti co se potkají jen občas, sem tam nováček, který zavítal poprvé.

Naše trojice zrovna dostavěla své bydlíky, když trampským shromážděním proběhl jakýsi šum. Pak se všichni seběhli dohromady a náhle drželi ve svém sevření podsaditou, oplešlou postavičku, na slezinách nevídanou, ale přesto všem dobře známou.

„Ale no tak, kamarádi, nebuďte na mě zlí, já se změnil,“ vyrážel ze sebe vyděšený Řezina, který prozatím neutrpěl vážnější újmu.

„Přísahám, tu blbou aplikaci jsem zrušil, už neexistuje! Uvědomil jsem si, jak moc jsem vám ubližoval – a chci to všechno napravit. Kamarádi, já totiž – já totiž chci být taky tramp.“

To všechny zarazilo. Pak si oči na Řezinovi spočívající povšimly jeho oblečení a výbavy.

Postarší – zelený ovšem – kletr, vytahané maskáčové triko, kalhoty se vzorem jehličí… A ošoupané kanady. Těžko říct kde to splašil, ale aspoň se snažil zapadnout, o tom nebylo pochyb.

„Má pravdu,“ prohlásil do ticha Irčan, kontrolující displej svého telefonu. „Ta aplikace je mimo provoz. Nefunguje.“

Několik dalších si jeho slova ověřilo – a lynč byl odložen na neurčito.

„Ta věc už nikdy nebude ukazovat souřadnice campů,“ sliboval Řezina. „Já to totiž všechno pochopil. Kamarádi, odpusťte. A říkejte mi prosím Ivane. Než mi vymyslíte nějakou trefnou přezdívku…“

„Takže obřad se přece jen zdařil,“ odtušil Barry k Irčanovi a šerifovi.

Po krátké diskuzi bylo rozhodnuto neustále žadonícího Řezinu na potlachu blahosklonně ponechat. Že se uvidí, co dál.

Radost z toho měl neskutečnou.

„Děkuju, děkuju… Já vám na revanš třeba naštípám dříví…“

Nebyl to dobrý nápad.

Ukázalo se, že sekera je pro Ivana nebezpečný nástroj. Než mu ji zabavili, málem se totiž zmrzačil.

„Nemám ten grif, no,“ říkal zatímco byl obvazován. „Ale to se naučím.“

„Koukám ale, že vám vyhaslo támhle to malé ohniště – hned tam rozdělám oheň.“

Nerozdělal, musel být vysvobozen z oblaků dusivého dýmu, jinak by v nich snad nechal duši.

„Když já jsem zvyklej na ten plynovej vařič, žejo… Pardon.“

Svým groteskním chováním, které nicméně očividně myslel dobře, se postupně postaral o změnu všeobecné nálady, a to k lepšímu. Potom, co se pořezal při krájení chleba, usadil se v mraveništi a spálil si tlamu čajem, se mu všichni už spíš jen uchechtávali a přestávali ho pozorovat s nenávistí v očích. Zdálo se, že Řezina, ten odvěký škůdce, opravdu přešel na správnou stranu.
Teď se prostě choval jen jako lempl… Jistě, lempl to on byl vždycky. Momentálně ale z něj byl lempl nezáludný, občas až k politování.

Za zpěvu Vlajky dokázal stát tiše, a ač očividně neznal slova, Pajdovidíky se je nepokoušel opakovat po ostatních.

Zato potom, když přišla na řadu zpívaná… Odkudsi vykouzlil kytaru – ano, pár akordů ještě zvládal, ale přesto se nechytal. A tak, jelikož sebestřednost ho ani po změně na trampského eléva očividně neopustila, pokoušel se na sebe strhnout pozornost vždy, když nastala na chvíli pauza. Jenže… I jeho repertoár byl stejně potrhlý jako celá Řezinova osobnost.

„A na Okoř je cééésta, jako žádná zééésta…“ Zkusil to poprvé a přišel o kytaru. Dočasně, tak žalostně o ni škemral, že si ji vyžebral zpátky.

Chvíli dal pokoj, ale pak mu to zase nedalo.

„U stánkůůů na levnou krááásu…“ Plesk!

Ta facka byla dobře mířená i míněná, taky ho uklidnila na delší dobu. Stejně ale přidal další extempore.

„Asi budou chtít spíš něco o kovbojích,“ zamumlal si pod pomyslnými vousy a spustil potřetí.

 „Táta mi vždycky říkal žádný strachy, seš kovboj, v Coloradu můžeš krávy pááást…“

To už šel do potoka. Tedy, nešel. Byl tam vhozen i rozpačitý odpor, který pár okamžiků kladl.

Kytara mu byla zabavena a pod pohrůžkou roubíku musel přislíbit, že už nezazpívá ani ň. A tak tam stál u ohně, třásl se zimou, doufal, že brzy uschne a pozoroval okolí pohledem štěněte vděčného za to, že nemusí být samo.

„S tím bude ještě hodně práce,“ řekl nešťastně Irčan. 

„A kdo za to může? Kdo nedodržel pravidla?“ Barryho slova přímo přetékala sarkasmem.

„Obávám se, že jsme problém jen překlopili do jiné roviny. Každopádně držte jazyk za zuby.  Ještě by nám Řezinu přidělili, ať ho naučíme co se mezi trampy sluší a patří.“

„Jen to ne,“ zhrozil se šerif.

A tak necekli už ani slovo a dělali jakože nic. V jednom ale měli jasno – s magií si příště raději zahrávat nebudou.