Devadesát procent romantiky

Táhnu svůj kancelářskej pupek do kopce, funím jako to prase a potím se ještě hůř. Štrádujeme si to bok po boku, a jak nám ten krpál dává zabrat, radostně se s ním rveme. Pátek večer, těsně po oficiálním začátku léta. Slunce zaleze až asi v deset a i když jsme vyrazili po šichtě, pořád máme hafo času, než přestane bejt vidět. Ne, že by nám tma nějak vadila. Ale přesto… Je to takhle nějak optimističtější.

Skleněnky ukazujou svoji vlídnou tvář – jak uměj bejt drsný, tak dneska jako by na to zapomněly. Za chvíli máme všeho plný brejle, ale ne – nedáme si oraz. Ženeme dál. Co na tom, že jsme změkčilí fotříci středního věku. Jeden s alicí, druhej s postarší usárnou na hrbu. Na tu usku jsem vážně hrdej. Ona teda nebyla původně moje. Prskavka, o jedenáct járů zkušenější, jí tahal na sleziny a vandry už když já žil pod skautským diktátem. Než jsem zdivočel a zahnul těm slušňákům kramle. Co všechno zažila! Jo, jsem za ni vděčnej. Že ji daroval zrovna mě. Heretikovi, kterej kdysi přešel k trekingovýmu báglu, pohodlnýmu, ale… Její jednoduchý popruhy bez polstrování se syrově zařezávají do ramen, jenže má postě duši. Takhle se vandrovalo už před sto lety. Sakryš, vždyť je to epesní, že já, pitomec počítačovýho věku, jsem takhle spojenej s generacema vandráků přede mnou…

„Cos říkal o tom rumu?“, pokouší mě Prskavka, když už mi to fakt dál nešlape a zastavuju, abych trochu ulevil hercně.

„Až u Kachňáku,“ odbydu ho nemilosrdně. 

Ne, určitě nekopu za abstinentskej mančaft. Jen mě bere představa prvního, lahodnýho loku na kamenný hrázi, při Slunce západu… Teď stejně potřebuju spíš pár hltů vody. Takže šlapem dál, než shodíme bagáž u studánky. Voda je trochu nakyslá, za to může rašelina. Ta je tu všude. Ale kdyby chutnala jinak, nebyl bych ve Skleněnkách. Beru to jako štempl správný jakosti, vděčně hltám a plním obě čutory, pevně přidělaný k bokům usárny. Až se ráno vyštrachám ze spacáku, bude se voda hodit. Protože probuzení bez kafe, to není ráno, ale zlej sen.

Nahazuju si usku znovu na rameno – zrada. Stářím unavený poutko se rozjede a můj přenosnej tuláckej domov se válí mezi šutrama. To mě rozesměje. Tohle se mi stává jen na vandrech právě s Prskavkou…

„Nosíš smůlu, parde,“ utrousím, zatímco nouzově uzluju popruh. Tak. Držet to bude. Jedna strana je o něco kratší – druhou trochu přitáhnu a aspoň si srovnám záda.

Když vylezeme z lesa ke Kachňáku, je náš dárce světla a tepla už pod špičkama smrků, ale stejně, ten pohled… Vážně k nezaplacení. Celá okolní scenérie se zrcadlí ve vodní hladině a na chvíli mě napadne, že závidím těm, co mají támhle u břehu chatu… Ale pak mi dojde, že vlastně ne. Oni jsou pokaždý na jednom a tom samým místě. Bavilo by mě to? Chvíli. Svobodná volba složit svý kosti kde mě napadne, je fakt cennější než jakákoliv kuča kdekoliv na světě. Že to chataři nepochopěj, mě trápit nemusí. A vůbec, Prskavka už očima loudí slíbenou flašku, která od kubánskejch soudruhů cestovala tisíce kiláků právě sem a pro nás.

Není to úplně tradiční pití, ale je sakra dobrý a když jsme se utrhli po delší době… Jeden si má přece užívat, dokud dejchá. První doušek patří Prskavkovi, nechci bejt sobec.

Je to sladký, alkohol jen zlehka štípne a pak přijdou nějaký ty chutě, který moje huba nerozezná, ale že mi ta reinkarnace cukrový třtiny chutná, to poznám.  

„Sakra, co to,“ mává Prskavka rukou kolem obličeje. Nojo, místní mušky taky chtějí svoje. A tak koušou jak sviň, neomylně sedají všude, kde cejtěj pot – a že jsme mokrý jak dveře od chlíva, dodává to našemu dalšímu pochodu netušenou dynamiku.

Stmívá se. Les kolem temní, a jak z nás opadává stres běžnýho života, probíráme všechno možný. Naše mozkový závity si konečně uvědomujou, že tohle není normální vejlet. Že nemusíme zpátky. A žít je najednou strašně krásný. Ne, že by předtím nebylo… Ale teď je to prostě úžasný.

Terén zase stoupá, asi teda už dýl, ale zdá se, že jsme si zvykli. Idylu skoro noční cesty skrz horskej les nám naruší několik postav s turistickejma báglama. Mladý kluci, tak osmnáct, dvacet. Člověk by čekal, že budou rychlejší, ale doháníme je. Nemaj fyzičku? Divný. My dva teda fakt nepatříme mezi sportovce. Ale určitě si vejšlap s těma kilama na zádech užíváme. Baví nás to, každej nádech nám dává najevo, že žijeme. V tom asi bude ten rozdíl. Nejspíš to mají jinak.

Trochu zpomalujem, ale brzo nám dochází, že nejspíš táhnou tam, kde jsme chtěli přenocovat my. Když on ten starej camp je i mezi mastňákama už kvůli internetu profláklej…

V jednu chvíli zmizej do lesa, to už je úplná tma. Na okamžik se zatetelí jiskřička naděje – ale ne, znovu se vynořujou ven, rozzářený displeje mobilů s navigační apkou v rukách.

„Ahoj,“ hodím po nich, však právě takhle se tu sluší zdravit. Odpovídají stejně, zdá se, že základní vychování pochytili.

„Tady by měl bejt převis,“ žadoní jeden z nich, patrně kápo, s flaškou zelený v pravačce. „Nevíte, kde to je?“

No to si piš, že ti to neřeknu, uchechtnu se v duchu. Nechovají se nepřátelsky. Ale trampové prostě nejsou.

„Netuším,“ krčím rameny. „My dem dál. Jinam.“

Znovu zaplujou mezi stromy, my trochu poodejdem, ale pak už je podle paprsků jejich baterek jasný, že chytili správnej směr. Takže vážně pudem na jinej flek.

Druhej camp, co máme v plánu jako záložní, není daleko. Sranda ale je, že sice víme kde leží, ale dnes tam míříme poprvé. Motáme se nocí a moje čelovka to vzdává. Musíme se spolehnout na Prskavkovu svítilnu, která naštěstí šajní jako blázen. Jsme fakt blízko, obcházíme vrcholovou skalku… Marně. Zakufrujem do hustýho porostu, navíc to tu lesáci nedávno prořezávali a nechali všechno ležet tak, jak to odpadlo od motorovek. Větve soušek nás šlehají přes nohy, už mám pár slušnejch šrámů na holeních – jasně, mý tříčtvrťáky vyrobený z belgickejch maskáčů jsou sice slušivý, ale teď by se mi hodily normální gatě, jako má můj spoluvandrovník. Zkušenost do budoucna? Asi ne. Pochybuju, že bych se poučil, však se znám. Stejně budu na ty šlince po vandru hrdej, to je jasný. Asi se s nima budu i chlubit.

„Hele, tady to zapíchnem,“ vzdává naši štrapáci Prskavka. Proč ne, jsme utahaný jak koťata. Vytáhnu z uzdy plachtu, narychlo zbastlíme něco jako stříšku, natáhnem ji s pomocí parašňůry mezi stromy, vlezem do spacáků… A noc nás pohltí. Upadneme do říše snů, stejně jak ty zmíněný koťata.

Prskavka je magor, jen tak mezi náma. Je zvyklej vstávat do fachy kolem čtvrtý, a protože světlo přijde brzy, kolem půl šestý už se mě ptá, jestli ještě spím.

„Doteď jo,“ odpovídám a sázím na liháč ešus s vodou, protože než mu řeknu cokoliv dalšího, bez kafe se vážně neobejdu. Mrknu vzhůru – no ty bláho! Horší parodii na bydlík jsem snad v životě neviděl. Ještě, že nepršelo… Asi bysme nebyli úplně durch, ale kdyby tohle někdo viděl… Radši plachtu rychle sklízím. I když nehrozí, že by tudy někdo procházel.

Kafčo, krůtí šunka z konzervy, zabalit. Za světla nacházíme hledanej camp během pár minut a smějeme se tomu, jak jsme v noci neomylně kroužili kolem. Nojo, ale teď tam vegetit nechceme. Takže si dáme procházku dopoledním horským lesem.

Ne, že bych to úplně plánoval. Nejsem ten typ, co by na vandrech vysedával po knajpách, i když, na druhou stranu, poradit si s nima dokážu. Ale po několika hodinách nás stezka dovede ke kiosku uprostřed přírody, kiláky daleko od nejbližší chalupy. Takže co? Takže pivko. Už je vcelku vedro a tady mají točený. Byl by hřích pohrdnout.

Zrzavá voda, i když z plastovýho kelímku, je skvostná. Znovu si intenzivně uvědomuju, že pro mě teď neexistuje vnější svět – ne, nemám žádnou zodpovědnost, nemusím řídit auto po silnicích plnejch šílenců, žádnej počítač, ani náznak takovejch těch běžnejch věcí. A k tomu úžasná příroda kolem. Je mi opravdu nádherně, stejně tak Prskavkovi. Cítím, že bych tu, výjimečně, klidně zkejsnul – jenže jak to bejvá všude kde se shromažďujou lidi, i tohle místo má vady.

Cyklisty a jakoby autdůráky.

S přibývajícím časem je jich čím dál tím víc. Davy a davy pestře oblečenejch rádoby sportovců se zadkama narvanejma do teploušskejch elasťáků. Kola za desítky tisíc, snažej se, blbci, platit tady, kde očividně není ani elektrika, kartou uloženou v mobilu, a do toho vedou pitomý řeči. Kde byli na dovolený a kam poletěj letadlem příští měsíc. Že bez ultra all inclusive to je jen pro socky. Kolik peněz vydělávaj. Jak drahý auto mají. A že jejich děti na suprový, v angličtině vedený soukromý škole, dostávají tu správnou manažersky laděnou výchovu, aby ochcaly všechny lůzry… Lidskost a porozumění v jejich alternativních vesmírech jsou ekvivalentem slabosti, která si zaslouží jen opovržení, nic víc. Začíná mi z nich bejt smutno. Jestli je tohle reprezentativní vzorek lidstva, tak vážně nevím kam spějeme. Statisíce let vývoje lidský společnosti a furt lpíme na reflexech doby kamenný, urvi co můžeš a neohlížej se na ostatní…

Skočím ještě pro jedno, jak se pasuju do fronty, náhle něco zazvoní o kovovou tyč slunečníku – moje paragánská kudla s ocelovou patkou rukojeti. Pestrobarevnej dav zbystří, odtahujou se ode mě. Oni se snad bojej, jen proto, že mám na pásku nůž a na první dobrou jsem jinej…

Že ta věc umí útočit leda na přerostlý bochníky chleba nebo štangle loveckýho salámu je patrně vůbec nenapadne. Tak ať. Pitomci. V mysli se jim směju, vyžahnem pivko a mizíme. S touhle skvadrou svůj čas ztrácet nehodláme.

Vyfuníme si pár dalších kiláků a pod žhnoucím dechem osm světelnejch minut vzdálený denní hvězdy konečně zapadneme na teď už volnej starej camp, kde se kdysi scházely trampský legendy. Tady trávil svůj čas i můj oblíbenec, samotnej Kapitán… Škoda, že jsem se s ním osobně nesetkal. Shodíme pohorky, rozvalíme se u ohniště vedle převisu a odpočíváme. Na chvilku blaženě usínám, přeci jen jsem zvyklej toho naspat víc než minulou noc. A navíc to tu má přímo posvátně klidnou atmosféru…

Na noc vyrážíme pak pod převis, kterej jsme minulou noc nezvládali najít – přeci jenom, legendární flek, kde jsme doteď odpočívali, je bohužel moc blízko cesty. A tam budem perfektně schovaný před moderním světem. K večeru přichází bouřka, chčije jako blázen a hromy hřmí všude kolem. Horská bouře ve Skleněnkách. Kdo nezažil, ten nepochopí, jak může bejt fascinující.

Tentokrát spíme mnohem dýl, ráno zase kafe a k němu ohřátej trenčanskej párek s fazolí.

„Snídaně šampiónů,“ říkám Prskavkovi a on přitakává. Trochu smutně. Protože sice potáhneme už jen z kopce, ale pod ním nás čeká návrat do civilizace, kterou jsme předevčírem cíleně opouštěli. Co se dá dělat, tak už je to v našich životech zařízený. Posbíráme svý vandrácký saky paky, pobalíme a pošleme Skleněnkám tiché „ahoj.“

V duši si neseme víkendových devadesát procent romantiky, kterou nám těch deset procent strádání mezi cyklistama a paďourskou verbeží nemá šanci pokazit. Pomalu míříme k nádraží, připraveni přežít v lidským mraveništi do dalšího vandru.