Nechme to koňovi

Cesta lokálkou to je… Romantika. Krajina za okny pomalu ubíhá, vagón se pohupuje na mohutných listových pružinách a jak se okny procházející paprsky zapadajícího Slunce zvolna zabarvují ze zlatožluta do červena, začnete si připadat jako v pokojíčku. Útulně, příjemně, bezpečně. Vůbec vám pak nevadí, že se k cíli blížíte jako šnek a že to, co ujedete za hodinu, by normálnímu rychlíku zabralo tak čtvrt.

Byl pátek večer a Pepé si užíval vědomí, že po hektickém týdnu v práci teď nemusí vůbec, ale vůbec nic řešit. Lidí v jediném vagónu zvolna ubývalo, na každé zastávce někdo vlak opustil, ale málokdy přistoupil. Touhle dobou už většina národa usedala k televizím, tedy ta věkově pokročilejší, společně s dětmi a výrostky, kteří ještě neměli nárok toulat se po nocích městskou džunglí. Kdo byl někde mezi, ten zase zahříval hospodskou židli, nebo barovou stoličku s úmyslem trochu se napít a když to vyjde, tak si později zařádit se zrovna sbaleným protějškem.

V tomhle Pepé a Rendy trhali partu. Zatímco Rendy by měl vzhledem ke svému stáří klimbat u bedny, Pepé zase chyběl v davu barových turistů. Místo toho, aby se družili se zbytkem obyvatelstva svého věku, přede všemi naprosto cílevědomě prchali do lesů.

„Bejvaly časy, kdy by tenhle vláček trempům nestačil,“ rozhlédl se kolem sebe Rendy. „Možná ani dva. Každej pátek bejvaly vlaky plný lidí v zeleným a s kytarama… U velkých vlaků stačilo nastoupit do posledního vagónu, a i když jsi byl sám, mohl sis vybrat, ke komu se přidáš, podle toho, kam ses s nima chtěl podívat. Vzali tě s sebou, nikomu to nevadilo… Jo, to byla doba…“

Pepé se pohodlněji uvelebil u okna. Projížděli teď otevřenou krajinou, plnou polí, touto roční dobou už holých a zvolna se připravujících na období zimního odpočinku, po kterém se znovu zazelenají. Přes to, že už oficiálně panoval podzim, trefili se s vandrem do krásného babího léta – teploty teď byly skoro letní, a i předpověď počasí, ať už k její přesnosti mohli mít výhrady jaké chtěli, byla příznivá a zdálo se, že tentokrát zpravodajcům vyjde podle plánu.

Ze sedačky téměř uprostřed vozu se zvedl mladík v módních taktických hadrech – tremp to ale očividně nebyl, přesto že podobné oblečení se v poslední době na vandry nosilo čím dál častěji. Ani o ně nezavadil pohledem, natož aby se pokusil, třeba jen polohlasem, prohodit ahoj. Než došel ke dveřím, stiskl tlačítko upozorňující strojvedoucího, že se chystá vystoupit – následující zastávka byla na znamení.

Zastavíme, proběhla písmena po světelném návěstidle vagónu, hned poté, co zobrazila název stanice.

Pepé se zahleděl do dáli, směrem ke vzdáleným horám na obzoru. Jeho tělem projel krátký záchvěv únavy – pět dní pracovního stresu se znovu ozvalo – zlehka přivřel oči a na chvíli si asi i klimbnul, protože náhle byli téměř u konce cesty a ve vlaku kromě nich už neseděl nikdo další.

„Už tam budem,“ podotkl vcelku zbytečně k Rendymu, nahazujícímu si usárnu na záda. Udělal tedy totéž a chvatně zmáčkl stejné tlačítko, jako mladík o několik zastávek před ním.

FAILTEGUAITETAOBHAMUIGHUINE, oznámilo návěstidlo. Pepé na něj nevěřícně vytřeštil oči. Mělo tam stát Kanina…

„Mají to asi nějaký rozbitý,“ zamumlal a opakoval stisk ještě několikrát, pro jistou.

Nezastavíme, překvapilo ho ale návěstidlo podruhé. Co je to blbost?

Rendy jako by to vůbec nevnímal, klidně pozoroval průhledem ve dveřích vlaku ubíhající okolí.

„Hele, Rendy,“ nadhodil Pepé váhavě, ale v tu chvíli návěstidlo zhaslo a zaskřípaly brzdy. Trochu to trhlo, jak vlak začal zpomalovat. Když zastavil, Rendy hbitě dveře otevřel a nadechl se vzduchu, vonícího jehličím.

„Konečně, tolik jsem se těšil,“ zahulákal a vyskočil na betonový břeh nástupiště. Pepé pokrčil rameny, i on nasunul paže do popruhů usárny a opustil lokálku.

Kanina, četl na ceduli. To bylo v pořádku. Jen zastávku nepoznával. Nepamatoval si, že by to byla taková polorozpadlá stavba, jakou měl před sebou. Jako by od jeho poslední návštěvy zestárla o řadu let. Zavrtěl hlavou a přidal do kroku, aby stihl Rendyho, který bez ohlédnutí mířil přes silničku z hrubého asfaltu přímo ke strništi, za kterým se tyčila opona potemnělého lesa.

Dohnal ho někde v půli pole, oranice byla naštěstí vyschlá, takže se mohl soustředit jen na přeskakování brázd, vyrytých zemědělskou technikou, aniž by mu podrážky kanad obalovalo bahno. Vlastně si ani nevzpomínal, kdy by se mu po poli šlo lépe než dnes. Babí léto je pro vandráky požehnaný čas.

Než dorazili na hranici lesa, kde spadal terén prudce dolů a rozděloval se do nesčetných roklí, ucítil charakteristickou vůni kouře. Někdo poblíž rozdělal oheň. Ale kdo? V údolíčku, do kterého začínali zvolna slézat, nikdy žádný kemp nebýval, k tomu prvnímu, kde si chtěli odpočinout, by měli dojít až po několika kilometrech. Takhle blízko u vesnice by nikdo normální oheň nerozdělal.

Takže asi myslivci nebo lesáci. Musíme být opatrní.

„Rendy,“ houkl dopředu, ale nedočkal se odpovědi. Rendy mazal dál, jako kdyby ho něco táhlo. A tak, chtě nechtě, pokračoval za ním. Sotva mu stačil, na to, že za pár let potáhne na hřbetě šestý křížek, předváděl jeho spoluvandrovník neuvěřitelnou kondici.

Jakmile slezli z pole a prodrali se houštinami, vyrostly kolem nich pískovcové věže a skalní výchozy, které odmalička tolik miloval. Kochal se těmi scenériemi, pokračoval za Rendym, který zabočil do jakési skryté rokle, kterou vůbec neznal… A tam narazili na partičku v džínách a maskáčích se vzorem jehličí, rozvalenou u ohniště, nad kterým v kotlíku bublal guláš.

„Ahóóóój“, rozeznělo se roklí.

Rendy shodil usárnu ze zad a začal si s nimi radostně zalamovat palec. Mírně zmatený Pepé se přidal.

Skukum, Lišák, Mates, Pluto… To množství přezdívek se na poprvé nedalo zapamatovat. Bylo jich tolik… A všichni byli neuvěřitelně přátelští. Podělili se o proviant, začaly kolovat lahve tuzemáku a vodky, kytara se rozezněla.

Slunce už zmizelo, nastávala noc a Pepé si uvědomil, že akordy a slova písní, které si pamatoval jen ze starých nahrávek, přichází tou vlahou, teplou nocí snad ze všech stran. Jako by celý les prostupovala atmosféra přátelství a radosti ze života.

Bavil se s nimi, smáli se. Přijímal vše jako nečekané, radostné dobrodružství a snažil se nepřemýšlet nad pro něj nepochopitelnými detaily, se kterými se neustále setkával. Všechno tu bylo tak nějak retro – ano, to byl ten správný výraz. Čutory ve filcových obalech, kosodélníkové maskáčové celty, hliníkové ešusy… Dokonce i alkohol jako kdyby všichni nakoupili v nějakém dávno zapomenutém skladu. Nepoznával etikety staré myslivecké ani vodky, na tuzemáku bylo dokonce psáno RUM, i když podle regulí Unie to tak být už dlouho nesmělo. Ne, nebyla to žádná alkoholická slezina – však toho pro všechny ani nebylo dost, aby se nezřízeně ztřískali. Bylo to tak akorát, aby se pobavili, zasmáli a uvolnili se.

„Kolem jsou ještě další kempy?“ osmělil se zeptat Lišáka, jehož přezdívku si zapamatoval nejlépe, protože si spolu už delší dobu vyprávěli košilaté vtípky.

„Ježiš, tady jich je,“ zněla odpověď. „A vlastně… Přišel pravý čas na návštěvu.“

Zvedlo se jich asi pět, ostatní zůstali u ohně. A pak vyrazili do noci, osvětlované pokaňkaným kotoučem Měsíce v úplňku, který postříbřil celou krajinu kolem a pomohl jim najít cestu.

Šli po notně vyšlapaných stezkách, přesto, že již vládla noc, jim nehrozilo, že by někde zabloudili nebo zapadli do některé z roklí. Navštívili několik kempů, ke každému vedla jasně rozeznatelná cestička, všude byli vřele přivítáni a všude jim bylo dobře. Bylo to… Neskutečné, úžasné a neuvěřitelně povznášející. Pepé vůbec netušil, že by se v místních lesích mohlo sejít tolik lidí naladěných na stejnou vlnu.

A pak se vrátili, ulehli do spacáků k dohasínajícímu ohni a blaženě usínali pod hvězdnou oblohou, zatímco sem tam ještě z dáli zazněly údery do kytarových strun. Cítil, jak se mu klíží oči, uvolněně se propadal do konejšivé náruče spánku. To až budu někomu vyprávět… Nikdy se mu nespalo tak dobře.

Snění mu přetrhl kdosi, kdo do něj neurvale šťouchl. Trochu rozezleně zamžoural, kdože ho ruší ze slastného odpočinku – byl to Rendy.

„Co blbneš,“ utrhl se na něj.

„Dělej, vystupujem,“ dozvěděl se. Rozhlédl se kolem – Kanina, hlásilo návěstidlo. Zastavíme. Cože?

Rychle se postavil, drapl usárnu a vyskočil z vlaku hned za Rendym, napůl ještě v polospánku.

Zastávka vypadala přesně tak, jak si ji pamatoval. Zavtěl nevěřícně hlavou a přidal do kroku, aby dohnal Rendyho, který už překročil silnici a vstoupil na strniště. Dohnal ho až v půlce pole, díky babímu létu dostatečně vyschlému, aby se nebořil do bahna… Zarazil se. Tak tomuhle se říká déja vu?

Nasál do nozder podvečerní vzduch – ne, necítil žádný kouř. Přeci jenom se všechno neopakovalo. Teď to bylo trochu jiné.

Vstoupili do rokle pod úrovní polí – a byli tam sami. Nikde nikdo, jen ticho a klid přírody, připravující se na nadcházející noc. Skalní věže neodrážely zvuk kytarových strun, krajinou nezazníval veselý hlahol. Než dorazili na svůj oblíbený flek, minuli několik dávných kempů, o kterých věděl, protože mu je Rendy kdysi ukázal, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by na nich někdo chtěl nocovat – jen vítr, šumící tiše v korunách stromů doprovázel jejich pouť.

Když nad skalami zaplál stříbrolesklý souputník Země, měli už v sobě večeři a v záři drobného ohníčku zvolna ucucávali z lahve ušlechtilého moku. Moc nemluvili, oba měli dost promluv, které absolvovali v pracovním týdnu. Sem tam zahoukala sova…

„Rendy, chybí ti hodně ty starý časy? Jak o nich vždycky vyprávíš, když bývaly všechny kempy obsazený?“ odhodlal se Pepé zeptat.

Rendy se na chvíli zamyslel.

„Ale to víš, že jo,“ pronesl pak trochu posmutněle. „Byl jsem mladej a všechno bylo takový… Jiný než teď. Jenomže to je minulost, ty časy se už nevrátí. Přál bych ti je zažít, to jo. Na druhou stranu jsem ale rád, že lidi jako jsme byli tenkrát my, pořád existujou – že pokračujou ve vandrování dál, tak jako ty. Ty jsi už úplně jiná generace. Můžete si plánovat život podle sebe, cestovat kam chcete, jasně, musíte na to mít dost peněz. Ale to se dá řešit. My tenkrát utíkali z reality na vandry a tady teprve pořádně žili svůj život, a to nás dávalo dohromady. Teď už jezdí jen opravdoví srdcaři.“

Ráno se Pepé probudil sám, nikdo do něj nemusel šťouchat. Jen tak ležel, vykukoval ze spacáku a přemýšlel. Je to teď lepší? Anebo to snad bylo lepší tenkrát?

Pocit sounáležitosti asi nezáleží na počtu… Však si s Rendym vystačili vždycky i ve dvou, nepotřebovali davy spoluvandrovníků. A když si vzpomněl na ty prošlapané cesty v lese, po kterých se dalo kráčet i v noci, na veselý hlahol ještě chvíli před rozedněním… Není to zase teď lepší pro lesní zvěř a přírodu vůbec?

Bylo krásně. Z rokle pod ním stoupala ranní mlha, která ve sluneční záři brzy pomine, v dáli zaslechl datla. A on se rozhodl nic neřešit. Otočil se na druhý bok, zavřel oči a celým svým já slastně vnímal všechnu tu krásu, kterou mu laskavý osud dovolil prožít.

Každá doba má pro a proti. Budu si užívat přítomnost, minulost stejně nemůžu vrátit… Hlavně, že jsem teď tady a je mi fajn. Nechme to koňovi, ten má větší hlavu, uzavřel své úvahy.