Hejkalův precedens

 „Vědomí, že je Betelgeuze přes 600 světelných let od Země, nám dalo falešný pocit bezpečí. Když se změnila v supernovu, vznikla časoporostorová rázová vlna, která posunula náš vesmír blíže jinému, paralelnímu světu, a přitom ještě zvládla zničit veškerou naši elektroniku.

 Pak se začaly objevovat „ozvěny“ – nejasné přízraky, postupem času stále zřetelnější. Náš a paralelní vesmír se náhle prolínaly – a to byl teprve začátek…“ 

Ionut Pyrvulescu, 14. leden 2029

(Komise pro výzkum časoprostorových jevů) 

—

 Když zazvonil budík, teprve svítalo. Radim ho zamáčkl a obrátil se na druhý bok.

 Pak si vzpomněl. Vandr. Kdyby zaspal, jeli by bez něj. To nechtěl. 

 V koupelně si musel zapálit petrolejku, elektřina půjde prý až tak za půl roku. Aspoň, že už fungují dodávky vody a plynu, pomyslel si. Stejně je to ale opruz…

 Z poličky vzal starobylé primky, natáhl je a seřídil podle budíku. Pak se začal věnovat snídani.

—

 Vlak dorazil ve chvíli, kdy platil u pokladny lístek. Rychle vyběhl na perón, do očí ho udeřilo ranní slunce – a v tu chvíli zakopl. Kotníkem mu projela ostrá bolest…

 „Uvědomuješ si ty pitomče, že tě máme místo mapy?“ zahromoval Pavel.

 „Doufám, že máš tu haksnu v pohodě… Dělej, vlak každou chvíli odjíždí!“

  „Ještě že mám kanady, jinak jsem si ten kotník zlomil…“

 Ve vagónu už na ně čekal Zdeněk.

 „Snídaně?“ zazubil se na na něj Pavel, když spatřil lahev rumu.

 „Sám to nevypiju, ale nepočítej s tím, že tě budu celej vandr živit,“ prohlásil Zdeněk. 

 „No jen si cvakni, kámo. Jak jde život? Dlouho jsem tě neviděl.“

 „Zajímavý čtení?“ okomentoval Pavel Lidovky ve Zdeňkově ruce.  

 „Zase rozebírali ozvěny. Prej jsou vidět poslední dobou nějak líp než dřív – jakože už nejsou tak mlhavý… Jsem zvědavej, co uvidíme na vandru.“

 „Já doufám, že jenom stromy a skály,“ podotkl Radim, když ztěžka dosedl.

„Včera mi bytem proběhlo něco jako černej pes se svítícíma očima a já po tom málem hodil kladivo. Naštěstí jsem si uvědomil, že když to vyskočilo ze zdi, asi to moc reálný nebude…“

 „Stejně furt nechápu, proč tomu říkají ozvěny,“ prohlásil Zdeněk.

„Podle mě jsou to prostě normální strašidla. Nehmotný. A to je dobře…“ Proud jejich konverzace přehlušil hvizd píšťalky.

 „Tak na zdar vandru,“ napil se Zdeněk důkladně ze své lahve a poslal ji dál. Trochu to s nimi trhlo a vlak vyrazil kupředu.

—

 Po sedmikilometrovém putování toho měli všichni tak akorát dost.

 „Kašlu na to,“ zbavil se Radim tlumoku a opatrně se na něj usadil.

 „Co noha,“ zeptal se Zdeněk a nabídl mu cigaretu. „Dobrý? Šlapeš vcelku v klidu.“

 „Díky. Zatím v pohodě.“ Radim labužnicky vyfoukl obláček dýmu.

 Blížilo se poledne a les zaplňoval bzukot hmyzu a ptačí zpěv. Jakoby existovali jen oni a konejšivá mechová náruč, ve které se rozvalili…

 „Asi usnu,“ prohlásil Pavel. Nikdo mu neodpověděl. 

 „Hm…“ zabručel si Pavel pod vousy. Zavřel oči a nechal myšlenky bezcílně plynout. Proč taky ne…

 Probudil ho divný pocit. Nespal dlouho, slunce stále příjemně hřálo. Jenže… Bylo ticho. Moc velké ticho, uvědomil si ještě stále se zavřenýma očima.

 Pak mu došlo, že ze zvukové kulisy pozdně jarního lesa zmizel ptačí zpěv. A náhle se zešeřilo…

 Něco stojí mezi mnou a sluncem, uvědomil si.

 Jeho tváře se dotkl závan horkého, vlhkého vzduchu. Spolu s ním se nesl jakýsi puch…

 „To je smrad!“ vyhrkl přidušeně a z hrdla se mu vydralo dávivé zachroptění, které přesně odpovídalo vše přehlušujícímu pocitu, že z toho příšerného zápachu okamžitě vyklopí vše, co má momentálně v žaludku.

 A otevřel oči.

 Z neuvěřitelně husté záplavy odporných, mastných vlasů, černých jako uhel a protkaných mechem, na něj potměšile pomrkávala dvojice zarudlých očí. Uprostřed plnovousu, který si nijak nezadal s vlasy, se šklebila zarudlá jáma, lemovaná ostrými zuby…

 Nedokázal ani hlesnout.

 Stvůra, která ho otravovala už jen svým dechem, se jakoby škodolibě uchechtla, nadechla se…

 „HWŮŮŮŮŮŮAAÁÁÁÁÁÁÁRRRGHÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!“

 Všeobjímající, paralyzující řev zahalil okolí. Pavel sklopil pohled – a spatřil zbytek těla té příšery, srstí porostlé tělo, oděné do cárů jakýchsi textilií – a hlavně, ruce, svalnaté, s prsty protaženými v dlouhé, ostré paznehty…

 Hrábl k opasku, z pouzdra vyškubl nůž a bodl před sebe.

 Nic netrefil. Nůž zůstal neškodně trčet ve vzduchu přesně na délku jeho natažené paže. Bylo to pryč. Jen se něco mihlo mezi stromy – a byl klid.

 Rozhlédl se kolem sebe. 

 Radim měl ruku položenou na bajonetu, napůl vytaženém z pochvy na opasku a Zdeněk se pokoušel z batohu vydolovat své kukrí.

 „Do prdele,“ vzpamatoval se jako první Radim. 

 Pavel poklesl ze skrčeného postoje, který zaujal při výpadu nožem, na kolena.

 „Probudilo mě to… Pak to zařvalo a… Uteklo…“

Mluvil slabě a roztřeseně, ostatní na tom ale nebyli o moc lépe.

  Radim pro jistotu přejel palcem přes ostří, zda ho nezapomněl nabrousit.

 „Chlapi, nevím jak vy, ale já bych odsud asi zmizel. Máme to ještě kus cesty a když od týhle ozvěny budeme co nejdál, tím líp.“

  „Tohle nebyla ozvěna,“ prohlásil Pavel. „Tohle bylo opravdový.“

 „Tím spíš bych se zdejchnul,“ odvětil Radim.

—

 Po delší zastávce v hospodě U Myši vyrazili do nočního lesa. Kdesi něco zlomilo větvičku, vítr zalomcoval korunami stromů… V lese se nebáli, to by v něm dobrovolně nespali, natož aby to dělali pravidelně – což dělali. Jenomže… Jako by tam bylo něco navíc.

  Nějak se mi ten vandr přestává líbit, přemýšlel Radim.

 „Nesmrdí tu něco?“ zeptal se Zdeněk.

 Svíčky, kterými si svítili, náhle zhasly.

 „Paráda,“ prohlásil Radim.

 Drobně se rozpršelo.

 „Ty vole,“ zapálil Zdeněk otráveně svou svíčku. Zapraskalo křoví, svíčky jako na povel znovu zhasly, zvláštní zvuk, jako kdyby něco zasvištělo vzduchem a Zdeněk upadl. Ostatní se natáhli přes něj.

 „Co to je,“ zvedl Pavel před oči pokroucený kus dřeva, který se jim zapletl pod nohy.

 „Ňákej kořen nebo co…“

 „A mě už to vážně nebaví,“ rozčílil se Radim. „Prší, je zima, nevidim na cestu… Až dorazíme pod převis, mám ještě půl litru rumu a fakt si potřebuju sednout k ohni! Dělejte, jdeme!“

 Šli. Dlouho. Než Radim přiznal, že neví kudy, uplynula hodina a půl.

  „Fakt nechápu, jak jsem mohl zabloudit,“ prohlásil, když seděli pod přístřeškem z celt a zepředu je zahříval oheň. „Normálně to tady znám jako svý boty. Ale teď… Jsem úplně nahranej. Uvidíme zejtra, za světla cestu najdu.“

 „Stárneš,“ zasmál se Pavel.

 „Dyť jsme stejně starý,“ kontroval Radim. „Bejt tebou, tak vážím slova.“

  Lesem se prohnal menší závan větru a donesl k jejich uším jakési táhlé zahučení.

 „To nebyla sova,“ konstatoval Pavel a vylezl do deště. Se zarputilým výrazem ve tváři se začal rozhlížet po výseči, ozářené ohněm.

 „Co je?“ zeptal se Zdeněk.

 „Zní to stejně jako to, co na mě dneska vylítlo. Jen je to dál.“

 V ruce se mu objevil nůž. Popošel pár kroků, ulomil u země mladý listnatý stromek a začal ho zbavovat větviček.

 „Co to děláš?“

 Hned neodpověděl. Mezitím se hučení ozvalo znovu.

 „Přibližuje se to. Takže dělám oštěp.“

 Rychle začal přivazovat nůž ke kmínku. „Já se k tý věci každopádně nehodlám přibližovat. A když po mě skočí, tak se holt napíchne…“ 

Radim se otřásl. „Neviděls ještě nějaký stromky?“ vyhrkl.

 „Támhle jich je dost,“ mávl Pavel rukou. Za chvíli už třímali v rukou oštěpy všichni. Záhadné hučení se ozvalo ještě dvakrát. Přísahali by, že se opravdu přibližuje.

 Přesto nad nimi pomalu začínala vítězit únava, oheň pomalu dohoříval…

 Z polospánku je vytrhlo zahoukání, skoro totožné s tím z poledne. Tentokrát nezaznělo z bezprostřední blízkosti, ale rozhodně to nebylo daleko.

 „Už mě to fakt sere,“ prohlásil Pavel. „Hej!  HWÚÚÚÚÁÁÁÁÚÚÚÚÁÁÁ!“

 Věci se daly rychle do pohybu.

  „HWŮŮŮŮŮŮAAÁÁÁÁÁÁÁRRRGHÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!“

 „HWŮŮŮŮŮŮAAÁÁÁÁÁÁÁRRRGHÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!“

 Z lesa vyrazil obludný, chlupatý tvor, udělal několik rychlých kroků a skočil přímo na Pavla.

 Řítící se tmavá hmota vyprovokovala všechny k akci. I když ta… věc skočila po Pavlovi, Zdeněk i Radim proti ní nastavili své oštěpy. Pavel nezůstal pozadu.

 Obrovská síla je mrštila dozadu. Hnusný puch jim dýchl do tváře, žhnoucí oči, řev, řev a zase řev…

 Pak se to otočilo a odběhlo zpět do lesa.

 Znovu nastalo ticho.

—

  „Podle mě to byl hejkal,“ prohlásil ráno Radim.

„Říkalo se, že když napodobuješ jeho křik,  tak tě roztrhá. A to se ti, Pavle, málem stalo.“

 Zdeněk zdvihl pohled od země, kde zkoumal krvavé loužičky a zdupanou hlínu. Nic víc po noční návštěvě nezůstalo.

 „Tak v tom případě vím i proč jsme zabloudili. Hejkal přece házel lidem pod nohy bludnej kořen a pak se smál tomu, když nemohli najít cestu, žejo?“ upřel pohled na Radima.

 „Jasně,“ kývl hlavou Radim. „Tak nějak to bylo.“

  Na chvili se všichni odmlčeli. Pak jako první promuvil Radim.

 „Nevypadnem? Nechce se mi chodit po lese plným příšer…“

—

  Najít cestu k hospodě U Myši nakonec nebylo nijak těžké. Ukázalo se, že v noci bloudili v kruzích, takže nebyli daleko. Když se vynořili z lesa a spatřili známé stavení, na chvíli se zastavili. Na první pohled bylo jasné, že se tam něco děje.

 Před hospodou postávalo několik místních. Stranou od nich pak leželo něco podlouhlého, zakrytého ubrusy, očividně ze stolů zevnitř z hospody.

 „Mám takovej pocit, že se tu něco stalo,“ podotkl poměrně zbytečně Radim.

 Když došli k hloučku, uvědomili si, že jsou všichni nějak ozbrojení. Hůl, vidle, mačeta, sekera… Poblíže věci zakryté ubrusy ležela na zemi zakrvácená kosa.

 „Hej,“ zastavil je gestem ruky muž se sekerou. „Jste lidi?“

  „Cože?“ hlesl Pavel.

 Zdeněk všechny přejel pohledem a krátce se zasmál.

 „To se sakra nebojte, i když máme kruhy pod očima jako zombie, tak jsme lidi. Ale po lese vám tu běhaj divný věci…“ 

  Muž se sekerou došel k ubrusům a nadzvedl je. „Kdyby jenom po lese.“

 Když to spatřili, couvli o krok zpět.

 Ze všeho nejvíce to připomínalo kostru, potaženou scvrklou, temnou kůží, navlečenou do bílého rubáše. Obličeji bez výrazu, lemovanému chuchvalcem dlouhých chlupů, vévodil křečovitý úsměv dvojité řady výrazných zubů.

 „Smrtka,“ ujelo Pavlovi.

 „Vypadá to tak. Když jsme přišli na oběd, skočilo to do hospody a šlo to s kosou po starým Burešovi… Byl hned mrtvej, na místě, před chvílí ho odvezli. My jsme to naštěstí zvládli umlátit židlema…“

 Radim si povzdechl. „Nevim jak vy, ale já jdu na panáka.“

 Naštěstí si neuvědomujete, co se právě děje, pomyslel si. To, co se stalo tady, se podle všeho současně stalo všude na světě. Odteď si nemůže být nikdo jistý, kdy a kde na něj bafne opravdové strašidlo a jestli se mu ubrání. Svět se znovu změnil – a to tak, že teď už opravdu nebude jako dřív. Možná, že už navždycky.

 Když vcházel do hospody, zaslechl z dálky střelbu. To nám ten dnešek pěkně začíná, blesklo mu hlavou, ale raději tu myšlenku zase rychle zahnal. Hlavně se z toho všeho nepodělat. Zamířil přímo k výčepu a objednal si dvojitou vodku.