Večeře s kanibaly

Klopýtali jsme nerovnou cestou a každou chvíli do sebe naráželi. Naše oči se sice celé ty dvě hodiny pod zataženou noční oblohou usilovně snažily přizpůsobit, ale stejně jsem viděl asi jako kdybych měl na hlavě pytel.

„Tma byla tvrdá jako kamení,“ zadeklamoval jsem svoje oblíbené přirovnání. Sice vypůjčené, ale… Proč ho nepoužít, když se hodilo. Pan Olbracht by se jistě nezlobil.

„To docela sedí,“ uznal Miky a zastavil se, takže jsem si narazil nos o pánvičku na jeho batohu. Na chvíli jsem uviděl roj hvězdiček a noc se nezdála být tak tmavá, ale to rychle odeznělo a zůstala jen bolest.

Dík, Miky, pomyslel jsem si, ale nahlas neřekl nic.

„Citát z Nikoly Šuhaje loupežníka,“ osvětlil jsem ještě, protože kamarádi se stále nehýbali. Ale ukázalo se, že je to vůbec nezajímá.

„Doleva, nebo doprava?“ zeptal se Mikyho poslední z nás – Bob. Zněl trochu nervózně a poměrně dost naštvaně. Až teď jsem si uvědomil, že stojíme na rozcestí.

„Co jsem zatím odpozoroval, tak když jdeš dolů, je to zrada a za chvíli musíš zase nahoru,“ zamyslel se Miky. „Půjdeme tudy,“ mávl směrem, kde cesta i přes vůkol panující temnotu očividně mířila strmě do svahu.

„Myslel jsem, že tě máme místo mapy,“ oval se teď už vyloženě jedovatě Bob. Nedivil jsem se mu.

Že půjdeme jen podle Mikyho orientačního smyslu, byl jeho vlastní nápad. A protože měl narozeniny a chtěl se pochlubit místem, které nedávno objevil, souhlasili jsme. Součástí hry byly vypnuté mobily, které nám navíc hned zabavil, stejně jako utajený cíl cesty. Jízdenky kupoval on, jen jsme mu na ně dali peníze a ve vlaku jsme se nesměli dívat na návěští stanic. Dokonce nás dokázal tak zmanipulovat, že ani během dvou přestupů jsme nepoznali, kam vlastně jedeme. Fakt tedy je, že jsme byli poctiví, drželi na nádražích oči při zemi a nerozhlíželi se.

Určité rozpaky přišly už ve chvíli, kdy nás noční vlak vyplivl do očima neprůchodné noci na zapadlé zastávce. Miky poprvé zaváhal. Skoro nepostřehnutelně, ovšem zdaleka ne naposledy, takže jsem Bobův skepticismus chápal. Taky už jsem Mikymu smyslu pro orientaci nedůvěřoval tolik jako ze začátku.  

Do kopce jsme supěli dlouho, mám pocit, že tak hodinu – ale těžko říct, protože hodinky nám Miky taky sebral. Pak přišla mlha, takže už jsme neviděli skoro na krok. Mlha… Možná jsme spíš vyšplhali po kopci přímo do nízko ležících mraků. Všechny nás prostoupila vzdušná vlhkost, a i přes to, že nás výstup vcelku rozhicoval, jsme se rozklepali lezavou zimou.

„Přiznej to už, Miky,“ pronesl vyčítavě Bob. „Ty vůbec nevíš, kde jsme. Dovolíš nám rozsvítit baterky, rozejdeme se po okolí, najdeme rozumnej flek na spaní a zítra uvidíme jak dál. Co ty na to?“

Miky ovšem nesouhlasil.

„To bys mě teda urazil,“ zaznělo ukřivděně a zmizel nám z dohledu. Naštěstí mu k tomu vzhledem k okolním podmínkám stačilo pár kroků, takže jsme ho hned dohnali.

„Ty mu věříš?“ zeptal se mě Bob bez ohledu na to, že nás Miky slyší.

„Kdo se neptá kde je, ten se neztratil,“ zkusil jsem zlehčit situaci. Bob jen zamručel a nechal mě, ať jdu před ním.

„No a tady za chvíli najdeme takovou mělkou rokli a v ní je nádhernej sroubek,“ rozmluvil se Miky. „Ještě kousek… A sakra.“

Zastavili jsme těsně za ním, mlha se tu trochu rozplynula a my zjistili, že stojí přesně na okraji kolmé strže. Těžko říct, jak hluboké – mohly to být dva metry, ale klidně taky třeba sto. Nebezpečná byla tak jako tak.

„Hlavně tam nespadni,“ řekl starostlivě Bob. „Pak bych tě totiž nemohl vlastnoručně zaškrtit.“

Vycouvali jsme zpátky a dali Mikymu ještě šanci – poslední – než na nejbližším vhodném místě zbudujeme přístřešky a vyčkáme na ráno, které bývá moudřejší večera.

Cesta se teď ukázala být značně pohodlnější. Vedla patrně po vrstevnici, ubylo kamení. Dokonce se zvolna rozšiřovala, takže jsme za Mikym nemuseli šlapat jeden za druhým jako káčátka na rajzu.

„Jojo, to si pamatuju, už tam budem,“ jásal Miky. Bob na mě vrhl pochybovačný pohled a já pokrčil rameny. Pak jsme kupodivu doopravdy došli ke srubu.

Asi jsme Mikymu vážně křivdili, pomyslel jsem si.

„Někdo tam je,“ šeptl ale, než jsem se mu stihl omluvit.

Pravda. Škvírami mezi kmeny tvořícími srub prosvítaly tlumené paprsky. A okolní vzduch naplňovala nezaměnitelná vůně ohně.

Takže stejně budeme stavět přístřešky, povzdechl jsem si potichu. Jestli jsou uvnitř víc než dva lidi, na noc se tam nesrovnáme. A pokud to nejsou trampové, ale třeba turisti nebo partička puberťáků z nějaké vesnice poblíž, tak tím spíš.

„Podej mi nůž,“ zazněl zevnitř hluboký, drsný hlas. „Tu nohu jí uříznu.“

Bob, který se už-už chystal zaklepat na dveře, strnul v půlce nedotaženého pohybu.

„Myslíš, že je to bolí?“ uslyšeli jsme. „Zajímalo by mě, jestli vnímají, jak do nich řežeme. Tak, a noha je pryč. Už to není taková krasavice jako dřív.“ Poslední slova zanikla v hrozivě znějícím smíchu.  

„Možná to nebude srub, o kterým jsem mluvil,“ sděloval nám velmi, velmi tiše Miky, zatímco se kradl stranou. „Asi jsem si přece jenom spletl cestu.“

Hlasy z nitra srubu se opět nechaly slyšet.

„Ach jo, ta moje je úplně k ničemu…“

„A pročs jí takhle zbytečně rozkuchal? Teď je fakt na houby!“ A znovu ten smích.

V hlavě se mi začaly honit divné myšlenky. A nejspíš nejen mě.

Spontánně jsme se kousek vzdálili a přikrčili se u kmene vzrostlého smrku opodál. Začal jsem být vděčný za mlhu a tmu, které nás obklopovaly.

„To je divný, co?“ Bob zněl ustaraně.

„Když já nevím, tohle jsem ještě nejedl,“ vstoupil mu do toho někdo z neznámých obyvatel srubu. Byli dost hluční, a tak jsme je slyšeli i z našeho útočiště.

„Bude ti to chutnat, tohle je kamaráde fakt žrádlo,“ odpověděl mu druhý. „Kdo jednou zkusí, ten zjistí, že celý život o moc přicházel. Prostě dobrota.“

„Stačí nedat na strach, že děláš něco divnýho,“ dodal třetí hlas.

Miky se otřásl. „Taky máte pocit, jako kdyby tam porcovali nějaký lidi a chtěli je sníst?“

Bob kývl. „Jo. A je to asi blbý, ale myslím, že policajti v tomhle kraji hledají dvě turistky, který se nevrátily domů…“

„To je klidně možný,“ odtušil jsem a taky jsem se zachvěl. Skoro vždycky se někde pohřešuje nějaká stopařka nebo turistka. Bohužel jsem nadán poměrně barvitou fantazií – a někdy je mi to spíš ke škodě než k užitku. Bezděčně jsem nahmatal rukojeť nože na opasku. Neuklidnilo mě to. Představa, že by bylo nutné ho použít na něco jiného než na chleba se mi vůbec nelíbila.

A srub se znovu ozval. „Je tu strašnej bordel. Ty hnusný odřezky vyházím ven,“ prohlásil kdosi a téměř vzápětí se otevřely dveře. Mlhavou temnotu prorazil tunel žlutooranžového světla a v něm stanula tmavá postava.

Trochu mě překvapilo, že za jiných okolností bych ji identifikoval jako trampa s kloboukem na hlavě.

„Rozhodím to tu a zvěř už si to přebere,“ ozvalo se a nás zasáhla sprška drobných kousků čehosi lehce navlhlého, vydávajícího jakousi známou vůni… Přikrčili jsme se až k zemi, já se vyděsil, cože nás to trefilo – ale pak přišel záblesk poznání.

Bohužel to není pravidlem, ale občas mi něco dojde opravdu rychle. Jako teď. Náhle všechno zapadlo do sebe a já se přestal bát.

Zatímco neznámý dveře srubu opět zabouchl, už jsem byl na nohou a než se kamarádi vzmohli na jakoukoliv reakci, stál jsem u nich.

„Co blbneš,“ slyšel jsem tlumeně za sebou, když jsem zaklepal.

„Ahoj vespolek, pardi,“ zahalasil jsem a otevřel dokořán.

Asi jsem to trochu přehnal s familierností, uvnitř jsem se setkal s překvapeně mrkajícími třemi páry očí chlapů v maskáčových bundách. Evidentně jsem je zaskočil a nejspíš i trochu vylekal. Aby ne, takhle mezi ně vpadnout…

Přelétl jsem spoře osvětlenou místnost pohledem – ano, můj úsudek byl správný. Na stole před nimi ležely v úhledném pořádku naskládané houbové řízky. Trochu podobné bedlám, ale…

„Pardon, že jsem k vám tak vletěl,“ omluvil jsem se. „S kamarády jsme zabloudili, a tak jsem byl jen nadšenej, že jsme narazili na stejnou krevní skupinu… Trampů už člověk dnes moc nepotkává. Copak to tu máte za baštu?“ S těmi slovy jsem ukázal ke stolu.

„To jsou masáci? Muchomůrka růžovka?“

„Jo, jasně…“, dočkal jsem se váhavé odpovědi. Mezitím za mnou dorazili i Bob s Mikym, kteří mě nechtěli nechat ve štychu.

„Ahoj“, pozdravili způsobně. Z jejich hlasů byla znát značná úleva, že před sebou vidí trojici na první pohled normálních lidí – dokonce trampů! – a ne bandu nějakých hrdlořezů.

Zalomili jsme palce, zazněly naše i jejich přezdívky. Ten s nejhrubším hlasem byl Medvěd, strašidelně znějící smích patřil nazrzlému Rastymu a poslední slyšel na oslovení Doktorskej.

Jak jsme se dozvěděli, boudu – vážně to byla spíš bouda než srub – postavili asi před rokem na místě, kam jezdili společně už delší dobu. Doktorskej byl opravdu doktor – pracoval na pohotovosti, a protože nemíval moc volného času, nebyl zdaleka na všech vandrech, které jinak podnikali Rasty s Medvědem. Ti ovšem během svých výprav do zdejších lesů nečekaně propadli nové vášni – začali sbírat houby. Naučili se jíst i druhy, kterých se lidé normálně bojí, třeba právě muchomůrku růžovku, zvanou lidově masák. Běžný člověk ji od jiných muchomůrek moc nepozná a reálně u ní opravdu hrozí záměna s jedovatou muchomůrkou tygrovanou – ale kdo jednou ochutná, ten si ji zamiluje.

Na stole bylo všechno, co bylo potřeba – zatímco jsme se bavili, naši hostitelé osolili a opepřili nakrájené klobouky masáků, potřeli je rozmačkaným česnekem a obalili v trojobalu z mouky, vajíčka a strouhanky. Během chvilky už řízečky lákavě syčely na pánvičce nad malým krbem, seskládaným z místního kamení.

„On Doktorskej se tohohle jídla trochu bojí,“ vysvětloval Rasty, zatímco obracel řízky. „Prej na pohotovosti viděl dost lidí, co se v tom nevyznali a otrávili se.“

„To můžu jen potvrdit,“ dal mu za pravdu ten o kom byla řeč. „Otravy houbami jsou častější, než by si běžný člověk mohl myslet.“

Miky se rozesmál. „A my se báli, že jsme narazili na partu kanibalů…“

To si vyžádalo náležité vysvětlení. Ujal jsem se ho a když jsem skončil, smáli jsme se všichni.

„To je ale fakt dobrý,“ uznal pak Medvěd. „A vtipný je i to, že jsme dnes večer chtěli oficiálně založit osadu. Jenom jsme vůbec nemohli přijít na to, jak si říkat. Mám pocit, že jste nás právě docela dost inspirovali.“

„T.O. Kanibalové fakt nezní špatně,“ navázal na něj Rasty. A i Doktorskej s ním souhlasil.

Řízky byly hotové a my se do nich hladově pustili. Byly vynikající. A rozhodně jsme se neotrávili. I když jsem si vzpomněl, že i já sám jsem kdysi ze začátku míval při jejich konzumaci takový divný pocit… Muchomůrky se přeci nejedí, to vám řekne každý. Rasty s Medvědem se ale vyznali, a tak nás čekala bezpečná, a vzhledem k tomu kolik toho sesbírali, vskutku opulentní hostina. Během ní jsme pak utvrdili přátelství s nově vzniklou osadou, kterou navštěvujeme dodnes – většinou v čase, kdy ve zdejších lesích můžeme nasbírat masáky, abychom si při příležitosti výročí našeho setkání opět připravili jídlo, které nás tak nečekaně dalo dohromady.