Pajdovi misionáři
Přihodil na oheň a natočil k němu dlaně, lehce zkřehlé večerním chladem. Radostně vnímal, jak akumulují teplo, stejně jako zbytek jeho těla – tedy alespoň ta část, kterou byl natočen k vesele tančícím plamenům. Usedl na kládu u ohniště a zasněně se zahleděl k západu – výrazně rudý sluneční kotouč zvolna mizel pod obzorem, už z něj byla viditelná sotva polovina, a podstatnou část oblohy pokrývala intenzivní červánková záře. Vládl klid, ten téměř posvátný klid, kdy den přechází v noc. Miloval tenhle okamžik a intenzivně si ho vychutnával.
Nalámal ještě pár klacků, položil je poblíž ohniště a z batohu vylovil špekáčky, chleba a nůž. Neměl náladu na nějaké vyvařování, prostě jen dostal chuť na něco šťavnatého, teplého a vonícího ohněm…
Ze špekáčku právě odpadla první kapka mastnoty a zaškvířila v ohni, když ho palubní systém z toho krásného snu neurvale vytrhl. Na pozadí večerního lesa se zhmotnilo komunikační okno a naléhavě zablikalo.
Důležité. Okamžitá všeobecná porada v hlavní zasedací místnosti. Důležité. Všeho hned nechte a zamiřte do hlavní zasedací místnosti. Důležité…
A tak pořád dokola. I kdyby se o to pokusil, tohle nešlo ignorovat. A tak, chtě nechtě, poslechl.
Zrušil simulaci, sňal ze spánků cerebrální vysílače a uložil je do krabičky na stěně kóje. Co je sakra tak důležité, že nás kvůli tomu táhnou do zasedačky v tuhle hodinu, přemítal otráveně.
Termín zasedací nebyl pro místnost, ve které sešli, zvolen úplně šťastně, minimálně ne pro fázi volného letu, ve které se loď právě nacházela. Bez tahu mohutných motorů, kdy zrovna nezrychlovali, vládl totiž na všech palubách stav beztíže. A tak se tu teď všichni vznášeli v nejrůznějších pozicích, tak jak jim připadaly jako pohodlné.
Vyhledal Tomáše, kterému už od dřevních trampských dob kdy na sebe poprvé narazili, nikdo neřekl jinak než Hamster. Však taky křečka vzdáleně připomínal, obzvlášť pokud jste se zaměřili na jeho obličej. „Ahoj,“ pozdravil ho.
„Ahoj Choroši,“ uslyšel v ústrety, když si zalamovali palce, jak byli zvyklí. Nebyla to úplně lichotivá přezdívka, ale už mu dávno nevadila. Vzhledem ke svému věku musel sebekriticky uznat, že trefná rozhodně je. Bohužel.
Velitel ladně připlul hlavními dveřmi spolu se svým zástupcem a předákem Společnosti.
„Dobrý podvečer všem,“ pozdravil. Odpovědí mu bylo víceméně spíš nevrlé zamručení. Málokoho rajcovalo povinné setkání ve chvíli, kdy se, každý po svém, pokoušeli relaxovat po šichtě. Pozitivněji zněly jen hlasy těch, kdo byli vytrženi z rutiny a mohli opustit svá stanoviště na nočních službách. Logicky.
„Nebudu chodit kolem horké kaše, nechci vás zdržovat,“ pokračoval velitel. „Právě jsme obdrželi zprávu od vedení Společnosti. Je to vlastně návrh – a jestli ho přijmeme, záleží jen na vás. Jak víte, vezeme zásoby a technické vybavení pro planetu Kepler-186f, zvanou lidově Prašivka. Dostali jsme ale nabídku na změnu kurzu. Ten samý náklad by se, momentálně urgentně, hodil šestnáct set čtyřicet devítce céčku. S Prašivkou už jsme o tom mluvili – a určitě tam vydrží dalších osmnáct měsíců, než dorazí náhradní zásobovací loď. Pro nás by to znamenalo o rok delší cestu, když změníme trasu. Takže pro každého čtyři turnusy mimo kryospánek navíc. Ale s navýšením honoráře o pětasedmdesáti procentní bonus. Rozhodnutí jsme se rozhodli nechat jen na vás – ale je třeba ho odhlasovat rychle. Vlastně hned teď.“
Tomáš a Pepa – tedy možná lépe Hamster a Choroš – na sebe bezradně pohlédli. Jejich životní sen se právě začínal hroutit. Pro všechny z posádky se jednalo o výhodnou nabídku. Byli to profesionální mezihvězdní námořníci, pro které trocha času stráveného na lodi navíc neznamenala závažnější problém. Stejně tu de facto žili. Zastávky na obydlených světech nebývaly dlouhé. A kromě toho, Kepler-1649c se víceméně oficiálně přezdívalo Star Vegas. Nebylo lepší místo, kde bezprizorně utratit vydělané peníze. Ať už v místních hyper velkoobchodních duty free shopech, nebo v zábavních rezortech na hranicích denní a noční strany planety. S bonusem v kapse k tomu… Ne, to nebylo dobře.
„Takže ruce nahoru kdo je pro… Kdo proti… Máme jasno. Příští zastávka Star Vegas.“
Hamster připlul přes místnost k veliteli. „A co my dva? Máme na Prašivce pracovní kontrakt. Musíme se tam dostat. Za to jsme vám zaplatili.“ Popravdě, o práci zase tak moc nešlo. Ale to nemělo smysl rozebírat, kromě něj a Choroše by jejich hlavní motivaci nikdo na lodi nepochopil.
Velitel pokývl. „Jasně, vím o vás. Naši jediní dva cestující… Je mi to líto. Ale dostanete kompenzaci. Tohle kryje cestovní pojistka, bude vám vyplacena částka ve výši dvojnásobku ceny letenky. Navíc vám vyplatíme stejný bonus jako posádce, a to není vůbec málo. Cestu do Vegas máte od Společnosti grátis. Nebojte, bude se vám tam líbit.“
„Ale… Vždyť jsme tak blízko!“ namítl Hamster. „Pár týdnů cesty…“
„Rozhodnutí padlo,“ prohlásil s kamennou tváří velitel. A s tím je opustil.
Xxx
„Je to v háji,“ prohlásil Hamster otráveně.
Měl pravdu. Prašivka nebyla na žádné pravidelné trase. Z velké části zalesněná planeta bez průmyslově využitelných ložisek kovů nebo nerostů nikoho moc nezajímala. Neměla nekonečné slunné pláže a dokonalé svahy pro lyžování, nehostila futuristická wellness centra, tak jako jiné světy, které se lidem hned po náhodném objevu mezihvězdného pohonu dostaly na dosah. A ani peníze se tu vydělat nedaly. Jediné, co o ní vlastně lidé většinou věděli, bylo že tam hojně rostou houby. Houby vzhledově podobné pozemským, ale někdy až neuvěřitelně rozměrné. Koho by ale zajímaly houby, nebo obyčejné lesy… Kde nechřestily peníze, nebyli ani lidé. Pro naprostou většinu populace byla Prašivka poslední místo ve vesmíru, kam by je napadlo letět. Tedy hned po zpustošené, neobyvatelné Zemi, samozřejmě.
„Jakmile vystoupíme ve Vegas, může trvat tak tři roky, ale klidně i třeba pět let, než nějaká loď poletí kam potřebujeme. A to už dávno propadnou naše pracovní smlouvy a Prašivka nezaměstnané migranty nepřijímá…“, zopakoval Choroš to, co oba věděli moc dobře.
„Paradox je, že se dostaneme do Star Vegas, kde se snaží uchytit kde kdo… Jak tomu říkají? Nové centrum hvězdné lidské civilizace? Vždyť jen letenka tam stojí majlant. Kdo chce hodně vydělávat, žije právě ve Vegas…“
„Jo, jasně,“ usmál se smutně Hamster. „Vlastně je to pro nás štěstí a životní šance. I když nechtěná.“
„Blbost,“ poplácal ho Choroš po rameni a Hamster kývl. „Však já vím.“ Vegas je nelákalo. Oni nepatřili do monstrózního města. I když plného luxusu.
Xxx
Choroš nejdřív nemohl usnout a když se mu to konečně povedlo, upadl do neklidných snů. Byl znovu na svém posledním vandru, spolu s Hamsterem procházeli skalním městem a litovali beznadějně odumírající lesy. Lidé se naučili létat ke hvězdám, ale vlastní planetu před zhroucením ekosystému zachránit neuměli. Vlastně ani nechtěli – dotěžili co se dalo a rozutekli se do nových, čerstvých světů. I oni dva budou muset Zemi brzy opustit. Tenhle vandr byl rozloučením s místy, která měli rádi.
Rozpršelo se a celý kraj zahalila opona kyselého, radioaktivního deště. Naposledy se natáhl, aby pohladil zažloutlé kapradí, ale to mu uklouzlo… Sáhl po něm znovu… A držel v prstech živou, zelenou rostlinu. Zmateně se rozhlédl – byl jinde. Déšť tu nezraňoval. Les voněl, byl plný zeleně. Sem tam jím prosvítaly trsy různobarevných hub. Tohle byla jiná planeta. Prašivka. Po hororu umírající Země živý, zdravý les. Ulehčeně si vydechl. Jenže pak les vystřídala džungle skla, kovu a betonu. Hluk a světla. Davy lidí v ulicích Star Vegas… Škubl sebou a probudil se. Ale ještě předtím, mezi snem a plným vědomím, ho něco napadlo. Už nešel znovu spát. Otevřel rozhraní palubního počítače a strávil s ním čas až do dopoledne.
Xxx
„Něco mě napadlo,“ řekl Hamsterovi místo pozdravu, jakmile se sešli. Ale ten ho nechtěl nechat mluvit.
„Mě taky,“ skočil mu do řeči. „A musím ti to hned říct. Celou noc jsem přemýšlel a mám plán.“
„Má to něco společného se záchranným člunem?“ dotkl se Choroš svého vlastního nápadu.
Hamster se zarazil. „Jak to můžeš vědět?“
„Asi nás napadlo to samé. A oba jsme blázni.“
Xxx
„Vy dva nejste blázni. Jste úplně totální magoři,“ prohlásil ajťák, kterého si vybrali.
„Věděl jsem, že to nezvládne,“ ušklíbl se Hamster. „Najdeme si někoho jinýho. Šikovnějšího.“
Ajťáka ta slova přímo nakopla.
„Ani nápad, že bych to neuměl,“ zahulákal uraženě. „Ale dokážete si představit, co z toho můžu mít za průser? Vůbec nemáte ponětí, kolik takovej záchrannej člun stojí.“
„Naše úspory taky nejsou málo peněz,“ připomněl mu Choroš. „A budou tvoje. Stačí zařídit tu malou nehodu. Však to dokážeš navléknout tak, abys byl z obliga.“
„Jak už jsme si říkali – podle lodního řádu máme jako platící cestující právo na exkurzi skoro kamkoliv. Jasně, třeba k reaktoru nemůžeme, ale záchranný člun je v pohodě. Exkurzi nám může udělat každý člen posádky. Když dojde k nehodě a záchranný člun kvůli poruše odpalovacího zařízení i s námi samovolně odstartuje, nebude to tvoje vina. A budeš si pak moct koupit spoustu věcí. Tak co?“
To ajťáka vedlo ke krátkému zamyšlení. „Na nouzovém kanálu se budete muset spojit s lodí a potvrdit moji verzi, abych z toho byl stoprocentně venku. Taky je budete muset ujistit, že jste v pořádku a nevadí vám, že vás člun automaticky dopraví k nejbližšímu obyvatelnému světu. Že nemají důvod podnikat záchrannou akci.“
Choroš kývl. „V pohodě. S tím nemáme problém. Společnost vydělá dost i při ztrátě člunu, beztak je určitě pojištěná. Takže když nebude muset, radši nezmění kurz. Obchodní smlouva je svatá, zpoždění by stálo peníze… Nechají nás být. “
„Uvědomujete si, že k tý vaší Prašivce poletíte skoro rok?“ zavrtěl ajťák hlavou. „Jakmile opustíte warpovou bublinu lodi, zpomalíte. A odveze vás to někam do špinavýho pralesa, navíc oba úplně švorc…“
„My tam prostě musíme,“ odpověděl mu Hamster. „Tak to je. Jsou důležitější věci než peníze.“
Ajťáka to očividně pobavilo. „Aha,“ vyprskl smíchy. A pak si s nimi plácl.
Xxx
Slunce mizelo za obzorem a z lesa se vykrádal lezavý chlad. Zimomřivě si přitáhl límec ke krku a přihodil na oheň. Pak napíchl na zaostřený prut dva špekáčky. Jeden pro něj a jeden pro Hamstera, který před chvílí seběhl k potoku pro vodu. Rozhlédl se přes mírně zvlněnou, lesnatou krajinu, narudle ozařovanou posledními šikmými paprsky. Bylo mu fajn. Protože tohle nebyla simulace. Tady se žádné komunikační okno neobjeví.
Jejich přistání bylo spíše havárií, ale jinak vše vyšlo podle plánu. Ten rok, co strávili v záchranném člunu, si nakonec ani moc nešli na nervy – jak na sebe byli zvyklí z vandrů, dokázali spolu vycházet i v krizích. Zítra dorazí do nejbližší obydlené osady a nahlásí se k pobytu. Budou z nich průvodci vědeckých skupin, kteří zabezpečují pobyt v divočině. Ostatními přehlížená, neatraktivní práce… Pro ně přitom úplně ideální. Vlastně jeden veliký vandr. V čisté, neporušené přírodě, navíc s minimem lidí kolem… Měli pro sebe celou nedotčenou planetu, plnou lesů.
Nasál vůni pekoucích se uzenek, smíšenou s kouřem jejich ohýnku. Čert vem celý okolní lidský svět, založený jen na zisku. Teď už do něj nepatří. Utekli z pekla konzumu a nemusí se vracet.
Když Hamster přinesl vodu, zakousli se do špekáčků a nad hlavou jim na potemnělé obloze zaplála neznámá souhvězdí. Mlčky jedli a prohlíželi si je – poslední dva trampové starého světa. A současně první dva světa nového.